Vy jste k nám chodil? A jaké kroužky jste měl? Už první minuty setkání dosvědčují, že ředitelka českobudějovického Domu dětí a mládeže (DDM) je otevřená a komunikativní žena na svém místě. Hana Korčáková navíc vede i úspěšný ledenický softballový klub. A moje otázka je tedy přirozená. 

Jak jste se dostala k práci s mládeží? Byl to nějaký dávný sen?
To asi úplně ne. Jsem vystudovaný přírodovědec, po vysoké škole jsem pracovala na Akademii věd. V té době jsem založila přírodovědný kroužek v Ledenicích, a ten vedu do dneška. O něco později jsem přidala sofballový klub Žraloci Ledenice, který je úspěšný i na celostátní úrovni.

Rodiče a děti v Českých Budějovicích vás ale znají hlavně z Domu dětí a mládeže. Jak jste se sem dostala?
Během mateřské jsem se rozhodla, že se na Akademii už nevrátím. Na základě mých zkušeností z ledenického přírodovědeckého oddílu jsem věděla, že chci pracovat s dětmi. A zrovna v té době se úplnou náhodou v DDM uvolnilo místo vedoucího přírodovědy. Tak jsem nastoupila a za rok se stala i zástupkyní ředitele. Ředitelkou jsem od roku 2018.

Co se za dobu vašeho ředitelování změnilo?
Myslím, že docela dost. Tím ale nechci říci, že by to předtím nebylo dobré, můj předchůdce byl úžasný ředitel. Něco nového jsem ale přinesla, protože jsem znala potřeby “zespoda”. Nyní máme dvojnásobně kroužků i dětí, děláme pětkrát víc akcí, máme také novou táborovou základnu… Moje funkce už ale tolik nespočívá v práci s dětmi, spíše ve shánění dotací, podpoře vedoucích a vylepšování zázemí.

Za pětadvacet let práce s mládeží asi dokážete pojmenovat, jak se děti mění?
Děti jsou pořád stejné. Stále třeba funguje mnoho oblíbených her, které tak úspěšně hrajeme s novými dětmi znova a znova. Malinko se ale mění podmínky okolo dětí. Děti mají více stravovacích výjimek a alergií. To jsme dřív vůbec neřešili.

Hana Korčáková

Děti jsou prý i línější než dřív, říká se. Můžete to potvrdit? Nebo je to jen legenda?
Těžko říci. Přeci jen se nepotkávám s tak širokým spektrem dětí, jako třeba učitelé ve školách. Mám kolem sebe výběr se zájmem o přírodu anebo o sport. Právě u sportu se obecně říká, že když vám přijde deset dětí, tři z nich budou skutečně talentované, tři čtyři průměrné, které něčeho dosáhnou pílí a ze zbytku aktivní sportovci pravděpodobně nebudou. Takhle to platí zjevně pořád.

Vypozorovala jste za ty roky nějaké posuny zájmů?
Určitě. Existují zájmové vlny, kterým se snažíme přizpůsobit. Někdy letí zumba a aerobik, a jindy do stejného kroužku nepřijde nikdo. Vznikají ale kombinace a symbiózy, které by vás třeba ani nenapadly, ale když na ně děti přijdou, tak je baví. Například máme mimořádnou vedoucí přírodovědy, která dokáže spojit různé kroužky dohromady, třeba výtvarku s přírodovědou. A děti mají zájem, funguje to úžasně.

V těchto kombinovaných kroužcích by tedy mohla být budoucnost?
Myslím, že ano. Stejně tak je to ve školních vzdělávacích programech, i zde se předměty slučují. Na druhou stranu asi vždycky budou i děti, které zajímá čistě radiotechnika, které budou rády tancovat, zpívat či kreslit. Ty si najdou spíš klasické kroužky.

Je českobudějovický DDM oproti jiným městům něčím specifický?
Ano, něco navíc máme a je to naše plus i mínus zároveň. Myslím tím hlavní sídlo v historické budově v centru města. Nabízí dětem úplně jiné prostředí, než na jaké jsou zvyklé ze školních učeben. Atmosféra vily je naší velkou výhodou. Na druhou stranu se jedná o památkově chráněnou budovu, takže si tu nemůžeme dovolit úplně vše, a vždy potřebujeme schválení památkářů. Děti sem ale chodí rády, naše vila je oázou ve středu města. Děláme tu i pravidelné prohlídky pro veřejnost.

Říkala jste, že děti jsou pořád stejné. Přesto – kam se jejich zájem v budoucnu posune?
To nedokážu odhadnout. Na všechno dnes máme aplikace, všechno se přesouvá do digitální podoby… Nevím. Pravda je, že děti spolu mluví méně než dřív. Mají větší ostych komunikovat naživo. Díky digitální komunikaci jsou zvyklé si všechno napsat. Právě v kroužcích ale mají možnost živého kontaktu větší než ve škole. To je naše velké plus. Člověk si přece pamatuje, kam v dětství chodil, jaká tam byla parta, kde přespávali, jaká jim byla zima, co si řekli a jestli jim vedoucí dokázali vymyslet program, ve kterém překročili sami sebe. To si děti zapamatují navždy.