Budějovičtí Bulhaři

Bulharsko má hlavně současná střední generace spojené s rekreací na písečných plážích Černého moře, pro mnohé dříve narozené zase pojem Bulhar do jisté míry splývá se slovem zahradník. Právě České Budějovice jsou jedním z několika českých měst, k jejichž nedávné minulosti patřila četná bulharská zahradnictví. Tak si o nich něco povězme.

Bulharskou kulturu a folklór nejprve čeští čtenáři poznávali díky Dobrovskému, Šafaříkovi, Čelakovskému, Erbenovi či Němcové. Bulharští studenti se chodili do Čech vzdělávat, mimo jiné na vyhlášenou hospodářskou školu v Táboře a lesnickou v Písku. Do Bulharska zase odcházeli čeští odborníci stavět pivovary, cukrovary a železnice, balkánská země vítala české lékaře, architekty, učitele. Tento trend posílil po vymanění Bulharů z moci Osmanské říše v roce 1878. A Bulharsko na oplátku dávalo střední Evropě zkušené pěstitele zeleniny...

Bulharské zahradnictví ve Čtyřech Dvorech

Bulhary předcházela pověst vynikajících zahradníků a není divu. Zelinářská tradice kvetla od 18. století zejména v oblasti Veliko Tarnovo v podhůří Staré Planiny, odkud se především mladí muži stěhovali za sezónní prací do Maďarska, na Slovensko, na Moravu a nakonec i k nám. Asi podobně, jako když čeští zedníci hledali obživu ve světě.

Zelináři, kteří k nám z Balkánu po vzniku republiky přicházeli, měli kořeny ve Velikotarnovské oblasti a byli spojeni příbuzenskými vztahy nebo sousedstvím. Ti, co osídlili budějovické periferie, měli svůj původní domov převážně v obcích Draganovo, Gorna a Dolna Orechovica, často jako rodiště uváděli také vesnici Sennik u Sevlieva. Nebyla to asi náhoda, neboť v Orechovici a okolí vznikala už koncem 19. století kolonie českých dělníků, kteří mohli tamním domorodcům o Čechách hodně vyprávět.

Ještě v roce 1928 se budějovičtí novináři rozplývali chválou na to, že Bulhaři zásobují čerstvou zeleninou Vídeň, Bratislavu a Pešť. Poněkud změnili tón, jakmile se bulharští zelináři ve větším počtu usadili v Českých Budějovicích a začali konkurovat domácím zahradníkům. Jedním z prvních, ne-li vůbec prvním byl Ivan Dimitrov z obce Draganova, který si v únoru 1928 pronajal pozemek u Kněžských Dvorů. V další sezóně jich přišlo víc: Čolakov, Gemov, Mamktuš, Markov, Mičev, 1930 Petrov, Steinov, Stojanov, Todorov. Jejich zahrady vznikly jednak u Voříškova dvora, jednak na tehdejším poli statkáře Čermáka mezi Nerudovou ulicí, Pražskou a kasárnami. Nepříjemná epizoda nastala v září 1932, když se v posledně zmíněném bulharském zahradnictví přemnožily housenky a poté, co sežraly úrodu, přelezly dřevěnou ohradu a údajně po statisících zaútočily na protější domy v Nerudově. Tak to alespoň čteme v dobových novinách.

 Bulharští trhovci ve 40. letech

Tichá válka zelinářů

Zeleninu do kuchyní Budějovičákům odjakživa dodávali místní zahrádkáři anebo obchodníci, kteří ji dováželi nejčastěji z Mělnicka. Nelibě proto nesli konkurenci Bulharů, kteří pracují „vesměs vlastními silami a pěstování provozují racionelně, čímž cena zeleniny jest značně snížena“. Hned v roce 1932 začal nevyhlášený konkurenční boj. A v době hospodářské krize byl pro mnohé zároveň bojem o holou existenci.

Všichni uznávali, že Bulhaři jsou mimořádně pracovití, tvrdě pracují bez ohledu na čas a žijí skromně. Ostatně dodnes se říká „dřít jako Bulhar“ nebo „bulhařit“ v souvislosti s velkou námahou. Čeští konkurenti jim vyčítali, že neplatí daně a pojištění, zaměstnávají své krajany načerno, sami nikdy nic neutratí a „vyvážejí podloudně naši valutu“. Zpočátku totiž v Čechách nezůstávali přes zimu, přišli obvykle koncem února a v říjnu se s výdělkem vraceli domů. Jako cizí státní příslušníci ostatně ani nesměli v Československu zakoupit nemovitost, museli si půdu pronajímat.

Výpěstky prodávali buď přímo v zahradnictví, nebo na hlavním náměstí, avšak „asijským způsobem“, jak se říkalo, nejspíš rozložené na zemi bez řádných stánků. Hlavně ale lacino, což bylo trnem v oku domácím. Když čeští zelináři nedosáhli úplného zákazu prodeje bulharské zeleniny na trzích, dotlačili městský úřad zjara 1937 alespoň k tomu, aby Bulharům vyčlenil tržiště na odlehlejším Wilsonově náměstí (dnešní Lidická třída u knihovny). Bulhaři neváhali, najali si poměrně drahého advokáta a získali přímluvu bulharského carského vyslanectví. Hodně ale pomohla petice více než dvou tisíc budějovických občanů, kteří si zvykli kupovat levnou a dobrou zeleninu a nechtěli platit českým překupníkům zbytečně marži. Okresní úřad rozhodnutí města zrušil a bulharští pěstitelé mohli opět prodávat na hlavním náměstí.

 

Pětidomský Bulhar Koněv

Bulharů přibývá

„Nevítaní hosté – Bulhaři – počínají si u nás tak, že je možno právem předvídat zánik všeho ostatního zelinářství v našem městě“, psalo se v novinách před Vánoci 1934. „Kam se podíváte ve městě nebo kolem města, všude je plno Bulharů k nám se nastěhovavších. Vaří, spí a jsou ubytováni v nedostatečně vybavených boudách, které by našemu obyvatelstvu úřady k obývání ani nepovolily. Používají k svému pobytu míst při potocích a řekách, odkudž čerpají vodu, aniž by měli povolení...“.

Na obranu svých společných zájmů, možná na základě výše popsaných zkušeností, si založili v Budějovicích odbočku Bulharského zahradnického spolku Svatého Jiří v Brně. Roku 1938 bylo v Českých Budějovicích a nejbližším okolí napočítáno už 27 bulharských zahradnictví. Jejich přechodným domovem se stávaly periferie, často pozemky ležící ladem, které dokázali zúrodnit. Pronajali si obvykle hektar až dva. Většinou obdělávali venkovní záhony, někteří se ale zaměřili více na pěstování ve sklenících, a byli i takoví, co vsadili na květiny. Díky rozmístění zahrad měl skoro každý obyvatel města v blízkosti „svého Bulhara“, kam si hospodyně zvykly chodit prakticky kdykoli pro čerstvou zeleninu.

Vedle areálu šroubárny za Havlíčkovou kolonií se usadili Marinov a také Hadžijev, který si později zřídil zahradnictví u papírny. Poblíž jižní železniční zastávky byl Jordan Markov a Atanas Markov, v Nerudově ulici Christo Petrov, Petro Kolev a Todor Ivanov, u Voříškova Dvora Nikola a Georgi Atanasovovi, Marin Gemov, Nikolaj Markov, Dimo Stojanov, Nikola Todorov, Ilija Petrov a Dimo Petrov, v Husově kolonii Grigor Petkov, u zemědělské školy nedaleko Rudolfovské třídy nejprve Ivančev, pak Dalgodrev a Kirčevové, v Pětidomí Dimo Radev Platekanov, na Dobrovodské Todor Markov a Totjo Totjev, v sousedním Suchém Vrbném Stojan Terziev a Janko Todorov, ve Čtyřech Dvorech Atanasčev, Čolakov, Jorgov, Karapejev, Marinov, Mičev či Terziev, u papírny Paraskev, v Rožnově Kanev a Marinov, v Kněžských Dvorech Cani Markov, u Litvínovic Christo Markov.

Úplný výčet bychom dali dohromady těžko. Ne všichni zůstávali po více sezón na jednom místě, střídali působiště a zaměstnávali se navzájem. Převážně se jednalo o muže ve věku mezi 25 a 35 lety, zřídka starší. Jen několik jich mělo vlastní rodiny, ostatní se tím raději vraceli na zimu do rodiště za svými rodiči a dívkami. Tento zvyk se zásadně nezměnil ani za druhé světové války, kdy bylo Bulharsko váhavým spojencem Hitlerovy Třetí říše, a tak Bulhaři s řádným pasem mohli cestovat tam i zpět.

Válečné časy a zahradnictví v éře socialismu

Během války se v jednom budějovickém zahradnictví odehrála část velkého kriminálního dramatu. Začátkem listopadu 1940 se v boudě bulharského zahradníka Dočo Kančeva poblíž nemocnice ukryl Anton Alexejevič Volovik, ruský emigrant a pachatel čtyř vražd a více loupeží na území Československa a Bulharska. Uprchl z věznice na plzeňských Borech, kde si odpykával doživotní trest poté, co jej vypátral slavný policejní rada Vaňásek. Policie Kančevovu zahradu obklíčila, ale Volovik se nedal lacino a při zatýkání několik policistů zranil nožem. O dva měsíce později byl popraven.

Válka nadělila zdejším Bulharům i jiné příběhy. Pětidomský Platekanov, mezi lidmi ovšem zvaný „Dimo“, měl zjara 1945 svou zahradu pěkně osetou a osázenou, když přiletěly spojenecké bombardéry útočit na budějovické nádraží. Několik desítek pum snesených větrem dopadlo do Bulharova zahradnictví a způsobilo zkázu. Nejen zelenině: výbuchy převrátily půdu naruby, navrch se dostal neúrodný písek. Nezdolný zelinář zasypal krátery a ještě téhož roku už nabízel zákazníkům čerstvou úrodu. Hůře dopadl vrbenský Bulhar Georgi Daněv, který se za války odstěhoval do Prahy a padl v květnovém povstání.

Pětidomské Platenkovo zahradnictví po bombardování v roce 1945

Po roce 1945 se někteří vrátili do Bulharska natrvalo, jiní naopak zapustili kořeny v Československu. Poválečná doba přinesla také další vlnu migrace, kdy přicházeli bulharští dělníci vypomáhat při obnově průmyslu a zejména osidlovat jihočeské pohraničí po Němcích. V Českých Budějovicích vznikla počátkem padesátých let pobočka pražské Bulharské kulturně-osvětové organisace Georgi Dimitrov. Měla zvláštní peněžní fond, do kterého přispívali zelináři a který poskytoval stipendia studentům z Bulharska, aby se mohli vzdělávat na českých vysokých školách.

Přestože zlatá doba bulharských zahradníků byla pryč, poměrně dost se jich udrželo a obohacovali jídelníček Budějovičáků zdravou zeleninou do osmdesátých let a někteří vlastně až na práh 21. století. Soukromě pěstovali a prodávali zeleninu, jako by se jich socialismus vůbec netýkal. Možná i proto, že si ve svém okolí vytvořili stálý okruh spokojených zákazníků, jimž přinášeli prospěch a politicky nikoho neohrožovali. Vozili zboží na trh kárkou, později si pořídili traktůrek, volhu nebo wartburga, někteří i malý náklaďáček. Mnozí uzavřeli smíšená manželství a Čechy se staly jejich stálým domovem.

 

Zelinář Marin Atanasčev na trhu na Piaristickém náměstí, 60.léta 20 století.

Vždy čerstvá zelenina

Usměvaví trhovci, hrdě nabízející své výpěstky. Takoví byli bulharští zelináři, kteří k ředkvičkám rádi přidali dámě pěknou květinku či radu, jak uvařit dobrou polévku. České Budějovice patřily k několika málo větším městům v českých zemích, kde se před druhou světovou válkou tito lidé z Balkánu ve větší míře usadili. Nejpočetnější bulharská komunita vnikla v Brně, menší v Prostějově a Moravském Krumlově, z českých měst to byla Praha, Plzeň a pár zahradníků v Pardubicích. Mnohá města tento fenomén vůbec neznají a je to asi škoda. Dá se říci, že Bulhaři díky příznivým cenám umožnili dobrý přístup k čerstvé potravině i chudším vrstvám českých obyvatel, a přispěli tak k našemu lepšímu zdraví.

 

Zelinář Marin Atanasčev na trhu na Piaristickém náměstí, 60.léta 20 století.

-----------

Článek byl otištěn v BUDlive č. 1 2024 v březnu 2024