Padesátiny by leckoho nutily k bilancování, ohlížení se zpátky. Hudební virtuos Pavel Šporcl tím případem není. Když majitel legendárních modrých houslí líčí, co všechno má v plánu, je evidentní, jak moc hudbu pořád miluje. Stát na místě? V žádném případě!

Jaké jsou vaše pocity z blížícího se životního jubilea?

Žádné speciální. Má babička se dožila 101 let, takže z tohoto hlediska jsem teprve v půlce! Ale možná se nějaké změny dějí. Víc přemýšlím o různých věcech, v poslední době se velmi zaměřuji na osobní duchovní rozvoj. Celý život jsem duchovní člověk, ale nyní jsem měl trochu volna, tak jsem si mohl dovolit víc číst, začal jsem meditovat a tak dále. Snažím se do největší míry využít kapacitu svého mozku.

Obr. Redaktor Václav Votruba vyzpovídal Pavla šporcla před jeho 50 narozeninami v budějovické Solnici.

Máte ještě snahu posouvat své hráčské hranice?

Určitě. Doufám, že toto nutkání budu mít do konce života. Nebo minimálně do konce aktivního hraní. Necítím se být hotovým houslistou. A je to dobře, protože bych jinak přestal mít chuť a cíl. Zaměřuji se na to, abych hrál technicky lépe a lépe.

Přesto musí být něco, co vás na vaší hudební cestě unavuje. Muzikanti třeba mluví o dlouhých cestách na koncerty…

Jsem velmi pozitivně myslící člověk. Opravdu. Ne všechno je růžové, ne každý den je krásný, lidé mají problémy, ale dívám se na svět pozitivníma očima. Jdu za svými cíli, jsem narozen ve znamení Býka, takže se snažím dělat, co se dá. Ne vždy se vše podaří, ale dělám pro to maximum. Taková je má životní filozofie. A co se týká cestování, tak to mě baví. Horší je to s balením, protože mám věčně pocit, že jsem na něco zapomněl. Ale jak vyrazím, je to dobré. I kdybych něco zapomněl, vždycky to nějak dopadne, nemá cenu se stresovat.

Ohlížíte se rád do minulosti? Jste nostalgik?

Všeobecně se moc neohlížím. Mám rád tradice, navazuji na ně. Na to, co tady připravili naši předchůdci. Ale mě osobně minulost rozhodně nezatěžuje. Žijeme teď a tady, plus mě zajímá budoucnost. Každopádně i z minulosti si beru to pozitivní.

Obr. Z rodinného archivu, vzpomínka na první veřejná vystoupení v budějovické ZUŠ

Cítíte nostalgii aspoň při návratu do rodných Českých Budějovic?

Přemýšlím o tom, ale bez nostalgie. České Budějovice jsou součástí mého života. Krásná součást. Vychodil jsem tady celou osmiletku, chodil do lidové školy umění, měl jsem senzační spolužáky… Nevzpomínám s nostalgií, protože má krásná léta pokračují. Do Českých Budějovic se vracím domů.

Vzhledem k tomu, že jste neustále na cestách, se nabízí otázka, kde jste vlastně doma?

Momentálně Říčany a Praha. S manželkou Bárou a dětmi jsme už asi na čtvrtém místě. Pendlujeme. Doma jsem tam, kde mám rodinu a housle. Nejsem až tak přivázaný k jednomu místu, jak to mívá většina lidí. V Českých Budějovicích jsem se narodil, prožil tady toho spoustu. Dodnes tu domov cítím. Mimochodem ještě nedávno jsem tady měl trvalé bydliště.

O tom, že máte s jižními Čechami stále pevné vazby, svědčí i váš nový letní festival Hvězdy nad Vltavou, který se poprvé uskutečnil vloni. Proč jste se pro něj rozhodl?

Hvězdy nad Vltavou jsem založil ze tří důvodů. Prvním bylo, že tak krásné krajské město si podobný festival zaslouží. Druhým, že se tímto vracím domů, a třetím, že tím podporujeme kandidaturu Českých Budějovic na Evropské hlavní město kultury 2028. Samozřejmě vše závisí na finančních prostředcích, které musíme shánět. Postupně bych chtěl, a budu se o to snažit, aby se festival vypracoval natolik, že nám tu opravdu bude vystupovat mezinárodní špička.

A co nás tentokrát čeká?

Vloni jsme začínali velkým koncertem – Beethovenovou S Ódou na radost. Letos bych rád udělal Carminu Buranu. Dále jsou v plánu mimo jiné koncerty Ivana Mládka či nejslavnější romské kapely Janoska Ensemble. Festival bude čtrnáctidenní, přičemž druhý týden bude ve znamení mé nové hudební akademie. Ta se bude konat v ZUŠ Piaristické náměstí, kde jsem začínal na housle. Bude to výběrová akademie, jejíž součástí také budou tři čtyři koncerty po Jihočeském kraji. Žáci budou mít studium zdarma, což je koncept, který ve světě neexistuje.

Jak bude výběr probíhat?

Na základě nahrávek, které mi mohou zájemci posílat. Bude se jednat o první ročník, tak jsem sám moc zvědavý, jak to dopadne.

Mimochodem když se bavíme o kultuře a Českých Budějovicích, je tady něco, co vám z tohoto hlediska chybí?

Pořádný sál. Byl bych rád, kdyby i náš festival napomohl k tomu, aby se o tom začalo přemýšlet. Není tady žádná multifunkční síň, kterou by si krajské město zasloužilo.

Někteří muzikanti říkají, že na pódiích nic nebolí, stejně tak se po prvních taktech rozplyne smutek a tak dále. Souhlasíte s tím?

Asi by to tak mělo být. Na druhou stranu jsme lidé. A je jedno, zda jsme více či méně profesionální, problémy nebo štěstí se z toho vypustit nedají. Asi by to byla i škoda. Samozřejmě se musíme snažit hrát tak, aby naše pocity koncert nenarušily, ale faktem je, že když je člověk smutný, možná i smutněji hraje. Když je veselý, všechno je hezčí. I proto chci neustále zažívat nové věci, hodně se učit. V mých houslích je slyšet všechno. Kdybych nečetl, nešel do hloubky, nepřemýšlel, hrál bych možná povrchně. Dělám umění, kde je hloubka potřeba. Snažím se ze sebe udělat celistvého člověka.

Znamená to, že je každý váš koncert jiný, i když hrajete třeba dva večery po sobě stejný repertoár? Je to vůbec v klasické hudbě možné?

Každý koncert je jiný, o čemž jsem se nedávno přesvědčil, když jsem dvakrát po sobě hrál ve Smetanově síni Obecního domu s orchestrem FOK Koncert č. 1 Jana Kubelíka, který jsem ve světové premiéře natočil na mé poslední album Pocta Janu Kubelíkovi. Jan Kubelík byl mimochodem náš nejlepší houslista historie. Byl to člověk, který sjížděl na začátku minulého století celý svět, říkalo se mu nový Paganini, hrál pro 100 tisíc lidí v San Franciscu, měl velký úspěch, avšak málokdo ví, že byl i neuvěřitelný skladatel. No a když jsem srovnával tato dvě vystoupení ve Smetanově síni, zjistil jsem, že je verze druhého dne o minutu kratší! Nepamatuji si, že by tam byl nějaký zlom, přesto tam byl takto razantní rozdíl. A to jsem hrál s orchestrem, kde si člověk nemůže vyskakovat.

obr. S Bedřichem Smetanou na chodbě budějovické ZUŠ

Vaše maminka byla učitelkou. Mělo to na vás nějaký vliv?

Jsem z rodiny kantorů, teta také byla učitelkou, i další příbuzní. Mám tedy v sobě edukační kantorské DNA. Jsem těžký introvert, ale naučil jsem se s tím pracovat. Uvádím si koncerty, spolupracuji s publikem, přičemž chci, aby z mých vystoupení lidé odcházeli s úsměvem a rovněž pocitem, že se dozvěděli něco zajímavého. To je pro mě důležité. Také jsem odehrál stovky výchovných koncertů. Samostatnou kapitolou jsou pak Hudební perličky Pavla Šporcla, které běží na ČT. Nenásilnou formou seznamuji děti s klasickou hudbou. Dívají se na to i maminky a babičky. Pro ČT jsem natočil také dokumentární seriál o českých houslistech minulosti. Jednou z povinností aktivních muzikantů je lákat, inspirovat nové lidi ke klasické hudbě, a vůbec vyšší kultuře, což je třeba i divadlo, aby toto začali vnímat jako důležitou součást života. Součást, která není v žádném případě vážná. Spojení vážná hudba jsem nikdy nepoužíval, nemám ho rád.

Proč ne?

Klasická hudba není vážná. Vážná hudba je hrozná škatulka. Připravit se na koncert je krásné, ale vždycky jsem říkal, ať lidé přijdou klidně v džínách. Vždyť sám občas hraju v šátku. Nemůžu pak chtít, aby posluchači byli upjatí. V průběhu posledních let se to ale začalo měnit. I kolegové ze světa začali hudbu či kontakt s publikem vnímat jinak. Klišé vážné hudby tam ale pořád je.

Vy se rozhodně svazovat nějakými pravidly nehodláte, dokonce rád propojujete i různé žánry. Chystáte v této oblasti něco nového?

Chystám projekt s varhany Hammond a klasickou kapelou, kde budou bicí, kytara a basa. Mou velkou vášní je jazz, ale chtěl bych to udělat trošku do rockovějšího stylu. Zahrát slavné melodie a písně. Skrz housle a tento typ projektu zase mohu nalákat nové posluchače. Před několika lety jsem natočil crossoverovou desku Sporcelain a je zajímavé, že když ji hraju, chodí za mnou po koncertě lidé s tím, že se jim tento typ nové klasické hudby líbí.

Cvičil jste jako dítě neustále, nebo jste měl čas i na kamarády?

Byl jsem normální kluk, co chtěl běhat venku s ostatními. Všechno jsem stíhal. Velmi důležitá pro mě byla maminka, která se mnou cvičila do mých 12 let. Pak už jsem cvičil sám. Měl jsem obrovské štěstí na kamarády. Všichni v partě měli své koníčky, žádná děcka, co by nevěděla, jak naložit s volným časem. Zahráli jsme si fotbal, popovídali a šli si za svými zájmy. Bylo to skvělé.

Nebyla doba, třeba v pubertě, kdy jste přemýšlel nad tím, že byste se s houslemi rozloučil?

Ne, nikdy jsem neměl pocit, že bych toho měl nechat, ani mě od houslí nikdo neodrazoval. Nikdy tam nebylo NE! Že jsem zůstal, bylo obrovské štěstí.

Obr. Legendární modré housle Špidlen

Mnozí jiní takové štěstí neměli. Jistě jste zažil několik talentů, kteří se již po ukončení ZUŠ aktivnímu hraní nevěnovali. Proč tomu tak je?

ZUŠ jsou plné, některé dokonce musí zájemce i odmítat, ale děti už pak nechtějí pokračovat na středních školách. Odliv, úbytek je obrovský. Ona je to opravdu řehole, každý si rozmyslí, jestli do toho jít. Je to kultura, kde jsou finanční prostředky omezené. A ne každý to umí brát jako poslání.

Možná jsou některé děti talentované, ale nemají v tom srdce…

I to je důvod, že je nyní v orchestrech vidět hodně dívek. Možná i víc než chlapců, které to třeba táhne spíš k technickým věcem. Také na koncerty chodí víc žen. Genderová výměna je razantní, muzikantek je spoustu a jsou skvělé.

Studoval jste u Itzhaka Perlmana, což je v hudebním světě velká legenda. Myslíte na něj občas?

Myslím na něj neustále, je to můj největší idol! Mám v pracovně naši společnou fotku a také jeho veliké portréty. Neskutečně mě ovlivnil, a to ještě dříve, než jsem se s ním osobně setkal. Bratr kdysi přivezl z východního Německa jeho kazetu, kterou jsem úplně ohrál. Byl jsem typ, který když dostal nějakou nahrávku, pouštěl si ji pořád dokola. Do Itzhaka Perlmana a jeho stylu jsem se zamiloval, takže kdykoliv jsem měl výjimečnou příležitost vycestovat, všechny peníze, co jsem dostal, jsem investoval do jeho CD, která tady nebyla k sehnání. Když jsem s ním pak měl hodiny, byl to sen. Dalo mi to hrozně moc. Byl tak příjemný! Má obrovské ruce, takže když mu podáte ruku, je to, jako by vás ovinula medvědí tlapa. Moc rád na něj vzpomínám. Nechci se srovnávat, ale když manželce pouštím některé mé novější nahrávky, říká, že tam máme s Perlmanem hodně společného.

Chystáte k životnímu jubileu speciální koncert?

Ano, uskuteční se přesně v den mých narozenin, tedy 25. dubna, ve velkém sále pražské Lucerny. Budu v ní vystupovat již popáté, což je pro klasického houslistu rarita. Je to legendární prostor. Na koncertě, který bude natáčet televize, zazní klasická hudba, muzikály, jazz, cikánská hudba, Semafor, crossover… Mezi hosty budu mít například Vojtu Dyka, Petra Jandu, Felixe Slováčka, Janu Šrejmu Kačírkovou, Lubomíra Brabce, svou rodinu, cikánskou kapelu a tak dále. Skutečně obrovský projekt, na který se moc těším.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.03. 2023