Peruánec Javier Jesús Escobar Castillo toužil být fotbalistou. Nakonec učí v Čechách salsu. K tomuto latinskoamerickému tanci se přitom dostal až v Českých Budějovicích, kde ho na parket přivedla místní tanečnice. Dnes je spolumajitelem taneční školy Salsa Escuela. Levá noha dopředu, pravá dozadu. Raz – dva – tři! Úsměv! Raz – dva – tři!

Lektor salsy Javier Jesús Escobar Castillo se svouu taneční partnerkou Adélou Mrkáčkovou

Když se podívám na vaše jméno, zdá se mi typicky španělské. Je to tak?
Ano, Peru, odkud pocházím, bylo kolonií Španělska, takže se tam přijímaly zvyky ze španělské kultury. Tatínek chtěl, abych se jmenoval Javier, maminka Jesús, tak mám obě jména a první příjmení po tatínkovi a druhé po mamince. Ve španělsky mluvících zemích se přebírá příjmení po obou rodičích.

Jak vám říkají Češi?
Všichni Češi mi říkají Ježíšek.

Líbí se vám to?

Samozřejmě, je to hezké. Vyvolává to příjemné pocity u lidí, už jenom když to vyslovují. A jestli můžu způsobit úsměv na prvním setkání tím, že mi řeknou Ježíšek, tak co víc si přát.

Odkud přesně pocházíte?
Narodil jsem se na severu Peru, asi do deseti let jsem vyrůstal ve městě Chiclayo. Pak jsme se přestěhovali do hlavního města Lima a později jsem začal cestovat trošku po světě.

Teď jste od Limy asi 11 tisíc kilometrů. Jak jste se dostal z Jižní Ameriky do Evropy?
Přes stipendium. Bylo mi šestnáct, sedmnáct a chtěl jsem něco dělat se svým životem. Hrál jsem sice fotbal, ale to nevyšlo, protože jsem se zranil. Tak jsem přemýšlel o jiných možnostech. Učil jsem se anglicky a právě přes jazykovou školu jsem se dostal k programu dobrovolnictví, který nabízel možnost se starat o postižené lidi v Anglii.

Kolik vám bylo let, když jste se vydal z Peru do Anglie?
Osmnáct. V Anglii jsem strávil rok a půl, pak jsem se vrátil do Limy a chtěl jsem pokračovat v cestování, ale zároveň už se něčemu věnovat. Začal jsem se učit, abych udělal přijímací zkoušky na univerzitu. Tatínek je lékař, tak jsem si říkal, že bych mohl zkusit medicínu, i když jsem nikdy nebyl studijní typ. Tatínek mě v tom podporoval, maminku už jsem tehdy neměl. Hledali jsme další možnosti, kam jet tentokrát za studiem, a získal jsem stipendium do Argentiny. Tam jsem jel. Během toho období, kdy jsem hledal stipendia, jsem ale podal spoustu přihlášek do spousty zemí a mezi nimi byla i Česká republika. A z Česka se mi ozvali, když jsem byl v Argentině. Nabídli mi stipendium, které bylo lepší, komplexnější, Evropa se mi líbila, že bych se naučil i jiný jazyk a poznal jinou kulturu, tak jsem se rozhodl, že nechám Argentinu, a v roce 2005 přijel sem.

Tehdy jste mířil do Prahy?
Do Mariánských Lázní. Tam je jazykový ústav Karlovy Univerzity, kde jsme se jako skupina zahraničních studentů učili češtinu na přijímací zkoušky. Bylo nás možná přes sto ze spousty zemí, z Evropy, Afriky, Asie, Latinské Ameriky. Naše učitelka byla moc trpělivá, uměla ale jen trochu německy, nic víc, takže jsme ve třídě mluvili pouze česky. Pro někoho to bylo lehčí, třeba Rusy, Ukrajince, ti češtinu pochytali hned. Pro nás Latinoameričany to bylo těžké, ale pro Afričany a Asiaty ještě těžší. Mně pomohlo, že některá slovíčka v češtině pochází z latiny, třeba organizovat, komunikovat, fungovat a podobně. Proto mi šlo učení snadněji.

Žijete ale v Česku, tak mluvíte většinou česky, nebo ne?
Kromě toho, že učím salsu, jsem také učitelem španělštiny. Půlku dne mluvím česky, zbytek španělsky a anglicky. Je to rozmanité. Ale třeba při svých pražských lekcích mluvím pouze anglicky, protože mám hodně zahraničních studentů.

Zkoušel jste nakonec přijímací zkoušky na českou univerzitu?
Zkoušel jsem se dostat na medicínu do Prahy, to se mi nepovedlo, a pak jsem dělal přijímačky na Jihočeskou univerzitu v Budějovicích, a to vyšlo. Hlásil jsem se na Zdravotně sociální fakultu, měl jsem to jako takovou zálohu, něco v uvozovkách lehčího, kam se hlásí méně lidí, a byla to dobrá volba. Vystudoval jsem rehabilitační obor zaměřený na péči o zdravotně postižené. Tomu jsem se věnoval vlastně odmalička, protože mám hendikepovaného bratra. Obor je mi proto blízký. Ale nakonec jsem v oboru nenastoupil. Objevila se jiná a krásná láska – salsa.

Jak se stalo, že jste zrovna až v Česku začal tančit salsu?
Potkal jsem tu kamarádku z Venezuely, která se přistěhovala za mužem a chtěla se věnovat tanci. Hledala parťáka na pořádání akcí, tak mě oslovila. Já odmalička miluji hudbu z Karibiku, ovšem jako tanečník jsem se jí nikdy nevěnoval. Kamarádka sice měla tanec v krvi, ale samozřejmě potřebujete ovládat i techniku, takže jsme se začali učit. Já ale původně myslel, že jí budu spíš jen pomáhat. Že budu takový dýdžej. Začali jsme pořádat party. Tam jednou přišly Markéta a Bára, které zrovna otevíraly taneční studio Kredance. Oslovily mě, jestli bych nemohl učit nějaké hodiny. A protože jsem se nikdy nebránil tomu zkusit nové věci, začal jsem dělat instruktora, i když jsem neměl žádné odborné vzdělání. A před každou lekcí jsem všem říkal, že to dělám jen srdcem.

Bavilo vás to hned?
Moc mě to bavilo! Objevil jsem nový koníček. Během tohoto období jsem poznal také svou taneční partnerku Adélku, tehdy Janušovou, dnes Mrkáčkovou, tenkrát jsme byli pár, chodili jsme spolu. Ona tancuje odmalička a díky ní jsem se k tanci dostal odborněji. Základy jsem uměl intuitivně, neznal jsem ale techniku jako takovou. To bylo moc hezké objevovat. Chodili jsme na kurzy, jezdili jsme také po světě učit se salsu. Zároveň jsme pořádali party, lidé na nás koukali a i to málo, co jsme uměli, pro ně bylo ohromující, tak po nás chtěli nějaké hodiny.

Takže první lekce jste dávali kamarádům a známým spíš pro zábavu?
Ano, brali jsme to tak, že se sejde parta a ukážeme, co umíme, pro zábavu. Hlavně Adélka byla učitelka, uměla pohyby lépe vysvětlovat, já jsem se od ní hodně učil. Pak začalo chodit víc a víc lidí, až jsme si říkali, že bychom mohli dělat víc hodin, kde by se každý mohl rozvíjet. A vznikla naše škola Salsa Escuela.

Učíte jenom salsu?
Salsa je doslova omáčka, je to omáčka různých tanců, hlavně pocházejících z Karibiku, to znamená mambo, cha-cha, rumba, bolero a další. Máme hodiny salsy, ale využíváme i prvky těch dalších tanců. Potom zvlášť máme lekce bachaty, to je tanec z Dominikánské republiky.

V čem je podle vás kouzlo salsy? Co vás na ní baví?
Mě baví hudba od dětství. Myslím, že lidem, jako jsem já, stačí pustit hudbu, a už jim to dělá v těle něco, co nevysvětlíš. A je jedno, jaký je styl. Vytáhne to z tebe nějaké pocity. Hudba je pro mě to hlavní a pak to, že salsa je hodně improvizační tanec. Je kreativní, tanečník může dělat v podstatě, co chce. Čím větší repertoár pohybů bude mít, tím víc ho to bude bavit, ale i když umí jen základy, dokáže dělat hodně. Ta hudba je veselá, plná pozitivní energie. Patří k tomu i kultura, všichni se seznámí se všemi, tancují se všemi, to je další kouzlo.

Zvládne salsu každý, nebo je přeci jenom potřeba nějaký talent?
Já si myslím, že je pro každého. Každý člověk je přece trochu tanečník, trochu zpěvák, trochu umělec, ne? Pohyb patří k člověku od pradávna, hudba také. Hýbeme se podle zvuků, malé dítě se hýbe, když zpíváte. Myslím, že tanec je přirozený jako jíst a pít, jen se nedostává k široké veřejnosti tak snadno. Asi se během let vytváří předsudky, kdo ví.

Kolik tedy času trávíte tancem?
Já tancuji skoro každý den. Učím tady v naší škole v Českých Budějovicích od pondělka do středy, potom mám ve čtvrtek kurzy v Praze a víkendy věnuji akcím, kde vystupujeme.

Nelákal vás nikdy soutěžní tanec?
Pár let jsem chtěl soutěže zkusit, ale zdá se mi, že v Čechách nejsou porotci, kteří salse rozumí. Mám pocit, že na ni koukají jako na společenský tanec, ne na salsu. Proto to pro mě není zajímavé. A také asi není potřeba soutěžit. Mám svoji osobní soutěž sám se sebou, chci se zlepšovat, být co nejlepší instruktor.

Mají Budějčáci o lekce salsy zájem?
Teď je to slabší. Můžeme otevírat školu, dávat hodiny, ale byli bychom raději, kdyby se lidé vrátili v takovém počtu jako před covidem. Sebralo nám to dost lidí. Změnilo se přemýšlení o tom, kam investovat čas a peníze, všechno se zdražilo, to se projevuje asi všude. Není to ale naštěstí kritické. Zavírat nemusíme, pořádáme kurzy dál a jsme vděční za ty, kteří pořád chodí.

Můžou být Češi dobří tanečníci salsy? Není k tomu potřeba latinskoamerický temperament?
Už odpověď, že já jsem se učil od Češky, stačí, aby bylo jasné, že každý může být tanečník salsy, nebo čehokoli jiného. Člověk se s nadšením pro tanec narodí, někdo ho má víc, někdo méně, a je na nás, jak to chceme rozvíjet. Každý může najít to kouzlo.

Myslíte, že je v Česku chuť tancovat? Někdy to působí, že si radši jen sedneme k pivu.
Já myslím, že chuť má asi každý, ale není úplně odhodlaný. Možná se bojí neznámého.

Možná se také stydíme…
Je to možné, ale já se také stydím, na tom není nic divného. Je to asi i záležitost kultury, protože u nás v Peru lidé poslouchají hudbu všude, tím pádem tancování není tak zvláštní. Tam je úplně běžné, že se lidé baví tím, že chodí tancovat, hudba patří k té kultuře.

Cítíte i rozdíl v povaze lidí? Říká se třeba, že Češi jsou uzavření.
To je hodně subjektivní podle toho, s kým se setkáte. Já musím říct, že jsem v Česku potkal jenom samé srdečné a hodně otevřené lidi. Ale ano, je tu jiný přístup třeba k tomu tancování. Já jsem tady tak dlouho, že mi všechno přijde normální, tady i v Peru. Cítím se dobře v obou zemích. Asi mám štěstí, že se dokáži přizpůsobit díky tomu, že jsem od mládí cestoval.

Říkal jste, že kromě tance učíte ještě španělštinu. Kde?
Na Česko-anglickém gymnáziu a Jihočeské univerzitě. Mé hodiny jsou spíše konverzační. Baví mě být s lidmi a smát se, hrát si s jazykem, dělat vtipy, je to příjemná práce. Jenom to papírování, které k tomu patří, je horší.

Přijde někdy student španělštiny i na hodinu tance?
Párkrát se to stalo, jenže studenti jsou mladší a mládež nemá tolik zájem. Chystáme teď nový projekt, který bude zaměřený na mladé lidi kolem patnácti let. Oni sice chodí do tanečních, ale tam se učí tance, které se objevují jen na plese, při speciálních příležitostech. Salsa a latinskoamerické tance se objevují každý den všude na světě. Jste v Singapuru, nemáte co dělat, tak se podíváte do telefonu, kde je salsa party. Nemusíte ani mít partnera, zatančíte s jedním, s druhým, poznáte lidi, a to je podle mě hodně dobré. Myslím, že přes tanec mají lidé snáz otevřené dveře. Je to jednodušší než jít do baru, koupit si drink, sedět a čekat, že někdo bude navazovat kontakt. Přes tanec je to snazší, párový tanec je krásný a spojuje.

Na vaše taneční lekce tedy chodí spíš starší lidé?
Většinou lidé mezi 25 a 40 lety, ti už asi museli něco zažít a objevit. V příštím semestru se zkusíme zaměřit i na mladší. Myslím, že tanec je úžasný také v tom, že jste v kontaktu s jiným člověkem a méně s tím telefonem. Vidím to na školách a vlastně i u sebe, že jsme pořád ve spojení s telefonem. Možná studenti mezi sebou ani neumí navazovat komunikaci a chovat se hezky. Tanec tomu pomáhá. Muž se musí naučit dotýkat ženy a vést ji jemně do kroků, je tam taková komunikace mezi nimi, aby vytvořili jeden pohyb, muž se musí starat, aby se jí nic nestalo, společně vypadají krásně.

Chodí se na lekce v páru, nebo mohou zájemci přijít i sami?
Člověk může přijít sám. Je to tak padesát na padesát, půlka účastníků přijde v páru, půlka sama, což je super.

Odhadovala bych, že sólo se hlásí víc žen.
Ano, žen je víc, ale samotní chlapi se také hlásí. Nám se většinou podaří vytvořit skupinu, aby to dobře vycházelo. Přáli bychom si, aby muži tancovali víc, ale to je těžké. Tady v té kultuře se to prostě vnímá jinak, asi to není dost chlapské. Přitom ale nemůže být nic víc chlapského, než ukazovat ženě kroky, vést ji. V Peru je to kompletní opak. Tam jsou na tanečních hodinách běžně muži navíc, kteří čekají, až se na ně dostane. To samé na party, začne písnička a už není volná žena k tanci, kdo zaváhá, je sám. Pro Peruánce je důležité umět tancovat, je to i způsob vyjádření.

Vidím, že salsu opravdu milujete. Ale přesto. Nemrzí vás někdy, že to nevyšlo s fotbalovou kariérou? To byste se nejspíš ocitl někde úplně jinde…
Vůbec toho nelituji, to se asi mělo stát. Myslím, že pocity, které mám v těle díky tancování, bych při fotbale neměl. Bylo by to hezké, ale bylo by to jiné. Díky tanci mám víc možností vyjádření. A v Českých Budějovicích se cítím jako doma. Mám rád spíše menší města, člověk je všude hned, vzduch je mnohem čistší. A není tu takový stres.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 13.12. 2022