Poznali jsme se v době jeho úplných českobudějovických divadelních začátků. Tehdejší soubor kolem ředitele a režiséra Martince byl něčím výjimečný a zajímavý. Pro mne rozhodně tím, že v něm byl Víťa. Už tehdy jsem si byla jistá, že se odlišuje a je jiný. Začala jsem mít ráda tu laskavost a zářící úsměv, a zdánlivě klidný výraz, který má v běžném životě, mne vyvedl z omylu při jeho představeních. Vnímám a těším se, když se při hře rozohní a dá jí energii, která mne strhne od začátku až do konce.  Ale pojďme na začátek.

Děti se rozplakaly
V srpnu roku 1990, před začátkem nové sezony, Víťa Marčík absolvoval dlouhou, několikahodinovou cestu vlakem ze svého severomoravského domova v Rožnově pod Radhoštěm do Českých Budějovic. Nastoupil do divadelního souboru Malého divadla. S novými kolegy pod vedením Václava Martince začal zkoušet a hrát a půl roku bydlel sám na „Plísňáku“. To byl ubytovací dům pro herce v Hradební ulici.
"Ze začátku jsem se snažil domů za ženou a dětmi jezdit, jak to šlo, stýskalo se mi po nich. Ale ten čas strávený vlakem na cestě byl opravdu šílený a já tehdy neměl řidičák," říká Víťa Marčík. Vzpomíná, jak někdy jezdil zpátky na noc a to pak měl nedělní čas skoro do minuty rozplánovaný - po příjezdu Plísňák, do katedrály na mši svatou a zkoušet v divadle. I když působení v profesionálním divadelním souboru a hraní ho bavilo, herecká parta byla dobrá, cítil se někdy osamělý. Rodina byla pořád na Moravě a tak s Evou dospěli ke společnému rozhodnutí, že se za Víťou do Budějovic přistěhují. Malé divadlo za nimi vypravilo do Rožnova pod Radhoštěm náklaďák, naložili to, co šlo a vydali se na zpáteční cestu. Eva s dětmi přijela vlakem a když konečně stanula v Plísňáku, byl to pro ni šok. Celá rodina měla k dispozici jeden pokoj, i když největší, museli do něj  vměstnat nábytek ze třípokojového bytu v Rožnově. Děti se dokonce rozplakaly a rodičům pak dlouho vyčítaly, že sem musely odejít a opustit kamarády. Nelehké to bylo i pro Evu, ze zázemí, kde měla rodinu a přátele, odešla do neznáma. A tak začala naplno jihočeská pouť rodiny Marčíkových.

Foto: Při představení Bajaja

Hosínská fara
Hosín byl pro ně vymodlený. Po dvouletém působení v souboru a bydlení na Plísňáku Víťa věděl, že v Malém divadle už nemůže zůstat. Divadlo sice toužil hrát odjakživa a když se stalo profesí, byl rád, jen představy měl jiné. Jak sám říká, necítí se a nikdy se necítil být přímo hercem. Podle něj ten klasický naplňuje představu režiséra, scénografa i dalších, pokud možno vcítí se do nich a to pak také uspokojuje jeho samotného. "Já jsem to takhle neměl, byl jsem vlastně pořád najatý. I když jsem zahrál to, co po mně Vašek Martinec chtěl, sám pro sebe jsme se cítil falešný jak pětka," uvádí. Nebyl sám sebou a rozhodl se odejít. 

Hraní pro školky
V té době potkal Romana Kyselku, který hrál převážně pro děti v mateřských školách a dali řeč o tom, jak bude Víťa fungovat. Roman podotkl ...však hraj pro školky také. Na námitku, že mu nechce lézt do zelí, pak jen dodal, že když si otevře telefonní seznam, bude v něm dostatek školek pro oba. V průběhu června roku 1992 je tedy objížděl na kole a měl štěstí, nabídka se líbila. A tak Víťovo samostatné divadelničení odstartovalo právě v mateřských školách, začal být ve všem odkázaný převážně sám na sebe, svou rodinu a  "...hlavně na Boha," jak sám říká. Bydlení museli Marčíkovi změnit, vedení Malého divadla jim dalo dostatečný čas na to, ať si najdou nové. Od známých se k nim doneslo, že na Hosíně je volná fara a zároveň zjistili, že se na faru chtějí odstěhovat i mladí, převážně studenti, z katolického charismatického společenství a hledají tam i někoho dospělého, ideálně rodinu, která by na faře trvale bydlela. V červenci začaly nutné práce a v srpnu se stěhovali. Divadlo našlo zázemí a na svět se začaly rodit originální hry s pevným křesťanským poselstvím a vírou v Boha, která je Víťovi vlastní.

Hrkání
Když byl malý, každé Velikonoce projížděli trakaři jeho rodná Napajedla. Nic nechápal, nikdo mu nic nevysvětloval, byl šťastný. Věděl jen, že zvony odletěly do Říma a tak nezvonily. Tehdy se na Velký pátek pracovalo, jen to pondělí Velikonoční se drželo. V ten pátek odpoledne se přidal s ostatními, kdo mohl, k panu faráři. Nechápal, proč ve 12.00 a v 15.00 objížděl město s velkým trakařem. Farář při tom mlčel a zarputile svůj velký trakař tlačil. S Víťou vedl několik let dialog. "Bůh není pane faráři," říkal každý rok potichu. "Proč myslíš," odpovídal farář vesele. "Protože ho nikde nevidím," odvětil Víťa. Farář se zastavil a namítl: "Ještě ho nevidíš? Já ho vidím všude," a pak se hlasitě zasmál. Až mnohem později se Víťa dozvěděl, že Ježíše ve 12.00 ukřižovali a v 15.00 zemřel. A ještě později, proč se farář usmíval. Ve španělském Leónu viděl průvod bubeníků, obrovský rachot, který střídalo ticho. Bubeníci měli na hlavách bílé masky, průvod byl klidný a přitom jej rozvlnilo napětí. Dostal radost, nesmál se viditelně, ale uvnitř se cítil jako veselý blázen. I když to v něm také vyvolávalo trochu strach, snad i to napětí, přilétlo štěstí. Možná vzpomínka na to, když byl klukem, který o Velikonocích hrkal.
Na českobudějovickém náměstí se Hrkání v podání Divadla Víti Marčíka koná již od roku 2010 a každoročně trvá od čtvrtka do neděle. Snaží se obnovit tradici, ale přidat i něco nového. Černě odění hrkači mají bílé masky, na náměstí se tesají kříže a další věci, které sebou procesí nese. Pouliční divadlo tak symbolicky vyjadřuje okamžiky, které se děly dávno, ale zároveň se neustále opakují. Tradice Velikonočního hrkání nahrazuje zvony, které od Zeleného čtvrtka až na Bílou sobotu po celém světě v kostelích nezvoní.

Najdi řád, najdeš cestu.
Před dvaceti lety se Víťova rodina přestěhovala do Drahotěšic u Ševětína. Do větších prostor, kde pokračuje v  divadelní práci. Rodinný život se časem změnil, děti odrostly a Víťa hraje pořád dál. V množství projektů a nápadů si hledá řád a nastavuje cestu, ale jinak, než v mládí. Pořád je to s cílem a smysluplné.  V letošním roce pomyslně oslavuje 30 let své jihočeské cesty. Tady na jihu má bydliště, s divadlem jezdí po celé republice a do zahraničí. Stále se necítí být hercem - pro své divadelní kusy je především tvůrcem, scénáristou, režisérem. Divadlo bere jako poslání.
"Popravdě, a to opravdu nelžu, bych si nejvíc přál být komediant Boží. Komediant Boha, jehož tvář bych si přál vidět a o kterém vím, že nás všechny neskutečně miluje," uzavírá Víťa Marčík.

Foto: Víťa Marčík 2020

Foto: Plakát na jedno z prvních představení v Hosíně

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 20.03. 2020