Je to příběh jako z amerického filmu. Českobudějovická triatlonistka Petra Krejčová (36 let) měla v červnu roku 2014 těžkou nehodu na kole. Hrozilo jí po ní zcela reálně ochrnutí. Přichází střih a o rok a tři měsíce později velký triumf. Jihočeská závodnice vyhrála svou kategorii žen ve věku 35 – 39 let na slavném Ironmanu na Havaji. Neskutečně silný příběh se šťastným koncem.

Netajíte se tím, že vás dlouhý triatlon baví. Přitom se ale jedná hlavně o obrovskou dřinu...

Asi to tak opravdu vypadá. Ráno vstanu a už v šest ráno skáču do vody v bazénu. Potom jdu do fitka nebo přes zimu na spinning. K tomu nějaké cvičení. Od rána do večera sportuji a trénuji. Buď trénuji sama sebe, nebo klienty. Ta dřina, jak říkáte, je zkrátka takový můj životní styl.

Vdala jste se do vodácké rodiny. Vodní slalom jste nikdy nezkusila?

Také jsem ho zkoušela. Můj přechod z házené na triatlon trval nějaké dva tři roky. V tomto období jsem slalom dělala. Naučila jsem se i eskymácký obrat! Na mě je to ale moc dynamický sport. Jsem spíše pomalá želva, která zase vydrží dlouho makat. Na vodě bych musela jezdit nějaké maratóny, kdybych se tomu měla věnovat. Voda mě ale stále baví. Jak říkáte, žiju ve vodácké rodině, manžel dlouho pádloval. Starší syn Jakub se věnuje vodnímu slalomu a daří se mu dobře. Vyhrál už žákovské mistrovství republiky i Český pohár. Jde mu to. Má to v krvi.

Hrozivý pád

Před více než půl druhým rokem jste měla nepříjemný pád na kole při závodě v Holubově. Hrozilo vám po něm ochrnutí. Jak se to tenkrát seběhlo?

Týden předtím jsem absolvovala v Otrokovicích dlouhý triatlon. Podařilo se mi na něm vytvořit traťový rekord. Cítila jsem se opravdu dobře. Měla jsem formu jako "bejk", když to tak řeknu. Holubov jsem původně vůbec neměla v plánu. Po Otrokovicích jsem se ale cítila dobře. Bylo to mistrovství kraje, tak jsem si řekla, že tam pojedu. I když spíše tréninkově.

Kritický moment přišel ve sjezdu u Holubova?

Ano. Pořadatelé nás tam povzbuzovali a volali na mě, že jsem šestý chlap v pořadí. Tak jsem se smála, že ani nepoznali, že nejsem chlap. Ve skupině, ve které jsem byla s kamarády, jsem jim do kopce ujela. To bylo štěstí, protože jsme se roztrhali. Z kopce jsem jela první a strašně rychle. V zatáčce jsem dostala smyk a spadla jsem. Za mnou upadl ještě jeden kamarád. Polámal si žebra a udělal si něco s rukou. Na závodech se závodí a jeli jsme opravdu hodně rychle. Ta zatáčka byla velice nebezpečná a takové mají být na závodech označené. Na prezentaci by měli být závodníci upozorněni na podobná kritická místa. To se bohužel nestalo. Letos už tam vykřičníky na silnici byly. Neříkám, že kdyby tam byly dříve, tak bych nespadla. Ale určitě bych si dávala větší pozor a přibrzdila bych. Takhle jsem jela hodně rychle. Bohužel.

Jakou rychlostí jste zhruba mohla v tom momentu jet?

Když jsem se ještě předtím dívala na tachometr, tak jsem tam měla šedesátku.

Kolo vám uklouzlo na štěrku?

Na krajnici byl nějaký písek nebo kamínky. Když jsem začala přibrzďovat, tak jsem cítila, že jdu do smyku. Viděla jsem, že už to neubrzdím, tak jsem to pustila. Letěla jsem do strouhy, kde byly obrovské kameny. Na ty jsem dopadla.

Pamatujete si něco přímo z pádu?

Pamatuji si úplně všechno. Vím, že jsem i s kolem udělala tři salta. Boty mi vůbec nevypnuly. Po prvním saltu jsem dopadla na oblast pánve. Naštěstí pánev jsem zlomenou neměla, i když původně to na to vypadalo. Po druhém saltu jsem dopadla na bedra. Při tom jsem si ulomila dva bederní obratle, které se naštěstí nemusely operovat. Po třetím jsem dopadla na hlavu. To mělo nejhorší následky a lékaři mi museli operovat krční páteř. To bylo hodně špatné.

Jak vypadaly první dny po převozu do nemocnice?

Panu doktorovi Bombicovi dalo hodně práce, aby mě zachránil. Musel mi vyndat čtvrtý krční obratel a nahradit ho kostním štěpem z pánve. Mezi třetí a pátý obratel museli dát lékaři kostičku, kterou přišroubovali. Ležela jsem čtrnáct dní na jednotce intenzivní péče. Potom mě čekala ještě jedna operace, ale ta už nebyla tak náročná. Ta první byla hodně špatná. Pan doktor Bombic říkal, že jsem pro něj byla časovaná bomba. Bál se, že to nepřežiji. Operoval mě přes šest hodin a naštěstí mě zachránil. Před operací jsem vůbec netušila, že vám mohou vyndat obratel. A hlavně, že pak můžete žít bez něj. Druhá operace už byla zadním přístupem. Pouze to destičkami a šrouby sešroubovali. Mám v páteři pět šroubů a destičku. A také kostičku místo čtvrtého obratle, která mi tam snad dobře zarůstá. Alespoň doufám. Každý půl rok chodím na kontrolu a vypadá to dobře, tak snad to vydrží.

Ze začátku to vypadalo, že zůstanete ochrnutá. Co člověku proběhne hlavou, když se podobnou zdrcující informaci dozví?

Bylo to strašné. Když mě přivezli do nemocnice, tak jsem neomdlela a všechno si pamatuji. Komunikovala jsem s lékaři, ležela jsem, nemohla jsem se hýbat a cítila jsem strašnou bolest. Normálně jsem ale slyšela a povídala. Když mě přivezli sanitkou do nemocnice, tak jsem šla na vyšetření. Hned potom do tunelu. Z něj mě vyndali a řekli mi, že jsem na tom špatně. Že mám počítat s tím, že ochrnu. Pak přišel druhý doktor, který řekl to samé. Vzbudila jsem se až po několika dnech. Stalo se to v sobotu a pamatuji si všechno zase až od čtvrtka. To za mnou přišli manžel a celá rodina. Pro mě to bylo hrozné. Ale jak mi to řekli, tak jsem šla hned rychle na sál. Pak jsem dlouho spala a nestačila jsem si to ani pořádně uvědomit. O hodně horší to spíš bylo pro manžela a rodinu. Ti několik dní nevěděli, co se mnou bude. Naštěstí jsem se vzbudila a bylo to dobré. Měla jsem ohromné štěstí. Doktoři říkali, že jsem byla tak jedna z tisíce, která tohle dala.

Neměla jste chuť se po takovém úrazu na triatlon vykašlat?

Manželovi jsem řekla, ať vyhodí všechna kola. To byla první slova, když jsem zase začala trochu víc komunikovat. Že až přijdu z nemocnice domů, tak tam žádné kolo nechci mít. Nechtěla jsem ho ani vidět! Pak to ale pomalinku ustupovalo. Doktoři mi řekli, že neochrnu a budu moci běhat. To bylo super. Na konci srpna bylo v televizi mistrovství světa v atletice. Zrovna jsem se vracela z nemocnice. Jako překvapení jsem měla nad postelí na stropě našroubovanou televizi. Nemohla jsem se ještě moc hýbat a učila jsem se chodit. Byla jsem natažená na posteli a koukala jsem do stropu. Dívala jsem se na tu atletiku a v duchu jsem plánovala. Jak budu alespoň běhat, když už nebudu moci dělat triatlon. Jako první cíl jsem si dala vylepšení osobního rekordu v maratonu.

Jenže nakonec jste se k triatlonu vrátila.

Postupem času jsem zjistila, že mohu i plavat. Pomalinku jsem si přidávala. V zimě jsem začala chodit na spinning. Ze začátku to docela bolelo, ale můj stav se rychle zlepšoval. Bolest ustupovala a teď už vydržím na kole i čtyři hodiny. Na závodech si beru brufen, zajím to nějakým dobrým gelem a zapiji jonťákem (smích). Šlo to postupně. Nejdříve jsem myslela, že budu jenom běhat. Potom jsem k tomu přidala plavání, začala jsem chodit na spinning a jezdit na rotopedu. Později jsem sedla i na kolo.

Triumf na Havaji

Rok a kousek po hrozném úrazu jste vyhrála svou kategorii na Ironmanu na Havaji. Berete to jako zadostiučinění po tom, co jste prožila?

Nevím. Na začátku sezony jsem zkusila Český pohár v aquatlonu, potom poloviční dlouhý triatlon. Objela jsem celý Český pohár, který jsem vyhrála. V Otrokovicích jsem vyhrála mistrovství republiky a kvalifikovala se na Havaj. Tam jsem také vyhrála, což vůbec nechápu. Po úrazu mi říkali, že ochrnu, a já přitom měla nejlepší sezonu v životě!

Tréninkový výpadek znát nebyl?

Tři měsíce jsem netrénovala vůbec a až potom jsem pomalu začala. Na začátku sezony to znát určitě bylo, ale postupem času jsem to dohnala.

Výhru na Havaji považujete za životní úspěch?

Stoprocentně. Vážím si každého závodu, který se povede. Každý Ironman je krásný a strašně těžký. Havaj, to bylo opravdu peklo. Plavání v oceánu bylo nádherné, to jsem si moc užila. Miluji vodu a plavání. Kolo bylo úžasné a podařilo se mi nějakým záhadným způsobem naladit. Celou sezonu jsem se na kole trošku trápila a bolely mě nohy. Na Havaji jsem ale ujela pár kilometrů a hned jsem věděla, že to jede. Nohy byly perfektně připravené. Kolo mi vyšlo, ale běh, to bylo peklo! Slunce pralo, bylo vedro a obrovské vlhko. Byl to můj nejtěžší maraton v životě. Také se běželo pomalu. Tři a půl hodiny není žádný dobrý čas. Běháme rychleji. Otočka byla šíleně daleko a viděli jsme před sebe deset kilometrů rovně. Psychicky to bylo náročné.

Vyhrála jste svoji kategorii. Hlídala jste si prvenství, nebo jste chtěla být co nejlépe v absolutním pořadí?

Ani jsem tam neměla nikoho, kdo by mě informoval o průběhu závodu. Vůbec jsem nevěděla, kolikátá jsem. Ani v cíli. To jsem tušila, že je to dobré a mám medaili. Ale nevěděla jsem jakou.

Proběhla patřičná oslava?

Hned po příletu domů na mě čekal v Praze na letišti manžel s mladším synem. Starší byl doma. Měli jsme rodinnou oslavu v úzkém kruhu. To bylo krásné přivítání. Potom byly dvě párty s kamarády a známými. Bylo to moc hezké a byla jsem překvapená, kolik lidí mně na Havaji sledovalo.

Neříkala jste si po takovém triumfu, jestli nemáte v nejlepším skončit?

Nechce se mi končit. Nevidím důvod, proč bych končit měla. Mám už vymyšlené cíle na další sezonu. Chtěla bych přejít do profi kategorie. Už jsem si obstarala licenci a budu jezdit více po světě. Nepojedu tolik závodů u nás. Mám v plánu asi pět Ironmanů po světě, abych sbírala body. Zkusím se dostat na Havaji v kategorii profi mezi třicet nejlepších závodnic planety. Je to náročné na cestování i finance. Nevím, jestli se mi to povede, ale je to můj další takový cíl a sen.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.01. 2016