Před více než 70 lety začal kreslenými obrázky vylepšovat kroniku Foglarova čtenářského klubu. Určitě netušil, že se tomuto koníčku upíše na celý život. Když si povídáme na zahradě jeho domu na Borku, jen tak mimochodem prozradí, že ilustroval více než 140 knih a právě pracuje na další. Původně vojenský pilot Miloslav Martenek (83) má už na svém kontě tisíce vtipů a své kreslířské redispero bere do ruky každý den. „Byli jsme králové nebe a já se dostal i do nebe karikaturistického,“ říká usměvavý muž, který přestal létat až loni po infarktu. Známe se už přes 25 let, tykáme si. A vždy mě překvapuje svým optimismem, který je opravdu nakažlivý.

Probouzíš se opravdu každé ráno s úsměvem?

Je pravda, že se vždycky dívám na svět z té lepší stránky. Vím, že věk neusmlouvám, ale proč bych měl být nerudný dědek, který si pořád na něco stěžuje? Výhodou je, že můžu dělat to, co mě baví. Vyslat do světa dobrý vtip totiž není jednoduché, takže v hlavě musím mít ten životní optimismus nastavený. Přiznávám ale, že v sobě mám i prvky mírného cholerika.

Pojďme trochu vzpomínat. První kreslířské pokusy…

K tomu jsem měl blízko díky tatínkovi, který byl malířem pokojů a taky kreslil. Dokonce mě po návratu z nemocnice po spále čekala v pokoji pohádková stěna, tedy i s trpaslíky... Jasně, že jsem to zkoušel taky. Že mi to ale jde, jsem poprvé zjistil ve chvíli, kdy jsem vedl kroniku našeho klučičího Foglarova čtenářského klubu s číslem 3 605. Psal se rok 1946 a já pravidelná měsíční hlášení do časopisu Vpřed dozdoboval obrázky. V pilotní škole na mě připadlo dělání nástěnek při každé letecké akci. Tak jsem začal vymýšlet startovky: to byl plakát, kde jsem nakreslil obrázek a k němu třeba napsal pro pilota mobilizující infantilní hesla: Dej pozor na stranový vítr! Dělej správně důležité úkony!

Takže díky mobilizujícím heslům se zrodil kreslíř Martenek.

A víš, že když jsem jednou tu startovku s legračními malůvkami neudělal, tak nebylo lítání? Ostatně třeba právě tady se ukázalo, že když jsou u obrázku hořícího motoru čtyři jednoduchá hesla, nemusí se postup složitě hledat v příručce. Pak po mých kresbách sáhl nejdříve časopis Letectví a kosmonautika a v roce 1970 mi poprvé publikovali obrázek v tehdejší Jihočeské pravdě.

A co první létání?

Začínal jsem v modelářském klubu pražského aeroklubu, a protože tehdy byl trend mohutného letectva, nabrali do přípravky v Dolním Kubíně šest stovek kadetů. Po půl roce zůstala jen stovka a já byl mezi nimi. Nakonec nás z vojenského leteckého učiliště vyšlo čtyřiašedesát. Lítali jsme na C 5 - Zlínech, Aradech, dokonce i na Messerschmittech a pak na Iljušinech. Po příchodu do Budějovic, k 1. Zvolenskému stíhacímu pluku, mě čekaly kabiny řady letounů MIG – 15, 19, 21.

Kabinu MIGu 21 jsi ovšem jednou opustil hodně netradičně.

Ano, přesně 21. března 1974, krátce po 14. hodině. Vracel jsem se po splnění úkolu a řadil se na okruh. To už se stroj odbržďuje, vyhazuje podvozek, vysouvají se klapky a jde se na přistání. Točil jsem na jih směrem ke Krumlovu a najednou mi ve výšce 500 metrů vysadil motor. Samozřejmě to letadlo nespadne hned. Má rychlost, vztlak, ještě chvíli to trvá, takže na takové mimořádné situace je pilot cvičený a ví, co dělat. Pokusil jsem se stroj znovu nahodit. Nešlo to. Jediným řešením byla katapultáž.

Je to asi naivní otázka, ale neměl jsi strach?

V kabině má pilot víc jak stovku vypínačů a signálek a musí i se zavázanýma očima vědět, na co v dané chvíli sáhnout. Řešit mimořádnou situaci ovšem musí sám a ve chvíli, kdy jde o život, na nějaký strach nebyl čas. Nemilou komplikací byl fakt, že jsem si neuvědomil, že terén směrem ke Krumlovu stoupá, takže i když mi výškoměr ukazoval už 400 metrů, byl jsem ve skutečnosti nad terénem 200 metrů, tedy v minimální výšce pro katapultáž. Při vystřelení je přetížení až 20 G, dochází ke krátkodobému bezvědomí. Padák se mi otevřel asi ve třiceti metrech a já ho pak rozprostřel na zem, aby bylo z výšky vidět, že pilot přežil.

Takže ses vlastně podruhé narodil.

Ano, asi dvacet metrů od domku rodiny Mojžíšových na silnici z Chlumce do Zaluží. Než se mašina zapíchla do země, ukrojila i kus zdejší cesty. Překryt kabiny, sedačka a já po dopadu jsme byli rozptýleni asi 300 metrů. Možná na to dodnes vzpomínám nejen já, ale i ti dva kluci, kteří byli trochu vyděšeni z mého zakrváceného obličeje, jak mě sekla do nosu přezka od kyslíkové masky. První pomoc mi nabídl nějaký traktorista, který vytáhl plechovou lékárničku, přetaženou gumou. Bohužel byla vybrakovaná. Pak nějaká děvčata z vesnice donesla kbelík s vodou a po umytí se zjistilo, že s mým zraněním to není tak hrozné. Je ale pravda, že v sanitce do nemocnice jsem musel klečet, protože přetížení na páteř při katapultáži bylo opravdu velké.

Když při člověku stojí takové štěstí, určitě se to musí pořádně zapít.

Na letku jsem se vrátil po obvyklých procedurách nejen v nemocnici, ale i před leteckou vyšetřovací komisí, která okamžitě dorazila z Prahy. Byla už skoro půlnoc, ale všichni na mě čekali na klubu a z koňaků mi vystavěli přistávací téčko. Profese pilota je velmi náročná, zvlášť toho vojenského. Byl jsem na pohřbech pár svých kamarádů, kteří takové štěstí jako já neměli. Bohužel. Ale je to krásné řemeslo, kterému jsem upsal celý svůj profesní život.

V roce 1979 jsi dokonce odjel učit piloty do Libye.

To byla Akce L, kde se náš stát podílel na založení střední letecké školy v Tripolisu. Se stejnou organizací výcviku jako jsme měli my. Byl jsem tam čtyři roky a viděl, jak se z těch žáků, sebraných po základních školách, pod naším vedením postupně stávali piloti začátečníci. Mělo to ale i své stinné stránky. Letecký jazyk je angličtina a oni se teprve učili anglicky počítat. Pletli si své volací znaky, jejich písemky byly pro zkoušející spíše takové luštěnky. Náš pilot jde na sólo po čtyřiceti okruzích s instruktorem, libyjští kadeti jich měli 80 a někteří ani ještě sami nedokázali přistát.

Vím, že tamější příhody máš před očima stále.

Ano, byla bohužel i letová situace, která skončila katastrofou. Vyšetřování potvrdilo, že příčina nebyla v naší metodice. Přesto jsem čtyři noci nespal a pořád si přehrával tu situaci a přemýšlel, co jsme mohli udělat jinak. I takové momenty však člověk musí zvládnout. Ovšem byly i radostnější chvíle. Třeba když při zakončení tříletého studia zaletěli kadeti svou vlastní leteckou přehlídku. Nebo úspěšný výcvik čtyř dívek.

Po návratu z Libye jsi ovšem „knipl“ ve vojenské stíhačce navždy opustil. Proč?

Cesta do Afriky pro mě byla vlastně takovým úprkem od štábního papírování. Tehdy se na letišti už piloti přecvičovali na nové MIGy 23 a mě přeřadili na post průzkumníka. Na hosínském letišti směřoval tenkrát do důchodu krajský náčelník aeroklubu, tak jsem funkci s radostí převzal po něm. A hned jsem měl na starosti v roce 1984 mistrovství světa v letecké akrobacii. Skoro bych řekl, že to byl takový křest ohněm.

Pomyslná křídla si ale nasazuješ dodnes. I když vím, že jsi osedlal ultralighty.

Tak to je omyl. Loni už jsem si pilotní průkaz neprodloužil. Může za to můj infarkt krátce po 80. narozeninách. Naštěstí mě s úpornou bolestí na hrudi stihla dcera v Praze dovézt v noci do IKEMu, kde srdíčko selhalo téměř v přímém přenosu. Takže jsem si loni řekl, že v životě jsem prožil úžasné věci a přišel čas se s nimi rozloučit.

Tvůj dům na Borku je ovšem v letové dráze hosínského letiště a vidím, že otočíš hlavu vždycky, když někdo letí.

Jasně, to je zvyk, kterého se ani nechci vzdát. Dřív jsem i poznal podle stylu, který pilot sedí v kabině. Když mi počátkem 70. let kamarádi nabídli, abych s nimi šel do zakládaného družstva pro výstavbu 15 domů, kývnul jsem okamžitě. Poloha se mi skvěle hodila, na Hosín jsem běhával nebo jezdil na kole. Teď už ovšem za kamarády na letiště jezdím autem. A to spíše jen občas na kafe.

Alespoň ti zůstává čas na kreslení ilustrací a vtipů.

To máš pravdu. V tomto směru fakt nezahálím. Dokonce jsem v roce 2014 získal od České unie karikaturistů čestný titul Doktor Humoris Causa. Vzhledem k tomu, že poprvé byl udělen v roce 1988 pánům Renčínovi, Zábranskému, Jiránkovi či Nepraktovi, tak pro mě je to takové karikaturistické nebe. A jsem opravdu rád, že na něm mohu být.

Je ještě vůbec o kreslené vtipy zájem?

Zlaté časy časopisu kresleného humoru s názvem Dikobraz sice skončily v propadlišti dějin, ale pořád kreslím pro křížovkářský časopis Křížem krážem, do odborových časopisů Sondy nebo Kovák, ilustruju knihy a taky už je v prodeji na rok 2018 kalendář nakladatelství Futura, který kreslím už pár let. Vím, že je nás v Unii karikaturistů 88, a když si dvacítka z nás někde „škrtne“, tak je to spíš zázrak.

Z kreslířského koníčka se stal pořádný kůň, se kterým cváláš životem.

Kreslení prostě potřebuju k tomu, abych žil. A těší mě, že v letech 2015 a 2016 se mi podařilo obsadit 2. místo v soutěži, kterou pořádá právě Česká unie karikaturistů. Jmenuje se Vtip měsíce a je třeba každý měsíc poslat tři vtipy, které hodnotí komise, a pak sčítá body za celý rok. Pořád kreslím na čtvrtku redisperem, které si trochu upravím, abych mohl jezdit všemi směry. K tomu barvy, štěteček a najednou je tady vtip, díky kterému se někdo třeba pousměje, a hned má lepší náladu. Nevyhýbám se ani vtipům erotickým, protože i to patří k životu.

Stíháš ještě alespoň trochu relaxovat?

Pochopitelně ano. Na rotopedu pravidelně utírám prach, a když z borovic a smrků na zahradě nůžkami dělám bonsaje, snažím se tak často nepadat ze žebříku. Pořád si ale najdu čas s kamarády piloty v klubu zavzpomínat na časy, kdy jsme byli králové nebe. Jen si občas při líčení všech těch příhod říkám: „Kluci, u toho jsem opravdu taky byl?“ A jejich přitakání je pro mě důkazem, že čas má v ruce velkou gumu a nemilosrdně umazává a umazává. Naštěstí mi v archivu zůstávají obrázky jako důkaz, že na tomhle světě jsem udělal pár skvělých věcí. Tedy - to si neskromně myslím alespoň já sám.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.06. 2017