Celých 25 let byl Jiří Boček ředitelem Budějovického Budvaru. Pivovar pod jeho vedením čtyřnásobně zvýšil výstav a stal se největším exportérem klasického českého ležáku do zahraničí. V našem městě se pan Boček stal jedním z nejvýraznějších manažerů a všeobecně známou osobností. Před osmi lety ale musel ze zdravotních důvodů odstoupit a svou pivovarnickou životní etapu uzavřít. Jak se mu nyní daří? Které profesi se věnuje? Jaký má vztah k Budějovicím? A nestýská se mu přece jen po pivovaru, kde strávil prakticky celý profesní život?

Jak se žije Jiřímu Bočkovi bez Budějovického Budvaru?
Já nežiju bez Budějovického Budvaru, protože Budvar jako značku samozřejmě mám a budu mít pořád rád. Jen už nejsem ředitelem pivovaru. A kdybych měl hodnotit, jak se mi žije, řeknu: žiju a baví mě to čím dál tím víc.

V cyklistickém je vidět Jiří Boček velmi často. Třeba na své oblíbené vyhlídce nad Hosínem, odkud je dobře vidět hlubocký zámek

Opravdu se vám ani trochu nestýská po práci v pivovaru, kde jste jako ředitel strávil více než čtvrtstoletí, a který je neodmyslitelně spojen s vaším jménem?
Já jsem ve věku 66 let spokojený člověk. Mám takovou životní filozofii, která mě učí, že člověk by se měl snažit být nějak vyrovnaný se svým pracovním a osobním životem. A mně se to naštěstí povedlo. Mám skvělou rodinu, skvělou manželku i výborné vztahy s dětmi, navíc mě vždycky bavila má práce a něco z ní po mě zůstalo. Teď jsem v jiné životní etapě, která mě také baví a naplňuje spokojeností. K pivovaru mám samozřejmě vztah pořád, to se nedá vymazat, ovšem zároveň vůbec nemám potřebu se nějak vměšovat do jeho současného stavu. V myšlenkách jsem už jinde.

V Budějovicích se říká, že vás ředitelem Budvaru udělali vlastně sami jeho zaměstnanci. Jak to přesně tenkrát bylo?
Po sametové revoluci přišli v roce 1990 zaměstnanci s tím, abych dělal ředitele. Já to ale ze začátku odmítl. O rok později mě ale kolega Josef Tolar (bývalý sládek Budvaru, pozn. red.) přesvědčil, abych to vzal. Jenže to nebylo jednoduché. Praxi jsem měl zažitou, ovšem marketing, obchod, ekonomika, známkoprávní spory, to všechno pro mě byly noční můry. Proto když jsem do toho nastoupil a začal se učit za pochodu, odskákala to moje rodina. Byl jsem víceméně pořád v práci, což se táhlo prakticky až do roku 2016. Musím dnes velmi poděkovat své manželce, že to všechno zvládla, bez ní bych to nikdy nedokázal.

Jiří Boček při rozhovoru v podcastu BUDlive s redaktorem Markem Kerlesem

Nechci vás do toho nijak nutit, ale mohl byste specifikovat, kvůli jakým zdravotním problémům jste se nakonec musel postu ředitele Budvaru vzdát?
To nemá cenu tajit. V roce 2015 jsem se potkal s diagnózou rakoviny. To je jako rána do zdi. V práci se rychlost pořád zvyšovala a najednou „bum“. A teď se zastavíte a říkáte si proč. Co jsem udělal špatně, proč mám takovou diagnózu? Poprvé jsem to odbyl nějakou operací, za rok se to ale vrátilo.

A lékaři vám doporučili, abyste odešel z práce?
Ptal jsem se: pane doktore, a čemu se mám vyhnout? A on řekl: vyhněte se opalování, sauně, ale také dlouhým letům a především stresu. Takže mi doktor vlastně řekl, že mám skončit s prací. A já se nakonec rozhodl, že opravdu skončím. A nelituji toho.

Nelákalo vás třeba ani to, že byste zůstal v pivovaru v nějaké jiné, méně stresující funkci?
Ano, tehdejší ministr zemědělství Miroslav Toman mi nabídl, abych se stal členem dozorčí rady Budějovického Budvaru. Tak já říkám: dobře, ale chci znát strategii, nějaký výhled, kam se ten pivovar má ubírat. A když jsem návrh té strategie dostal, řekl jsem: s tímhle já se neztotožňuji, do dozorčí rady nepůjdu. Hotovo.

Říkal jste, že se vůbec nechcete vměšovat do současného stavu pivovaru, ani hodnotit kroky svých následovníků. Ale pojďme k pivu. Jaká ze značek Budějovického Budvaru vám nejvíc chutná?
Nejraději chodím na klasickou dvanáctku.

V cyklistickém

Čili máte klasickou budvarskou dvanáctku raději než kroužek? I ten byla přece vyvinutý už za vaší éry…
Ano, rád si dám i kroužek, ale osobně mám nejraději klasickou dvanáctku. I když ta dnes v Budějcích v hospodách moc není, je vytlačovaná nějakou třiatřicítkou. Ale základ je stejně v tom, aby pivo bylo vzorně ošetřené. Chodím i do hospod, kde mají kroužek, do Masných krámů, nebo U města Krumlova, ale setkal jsem se i s kroužkem, který byl skladovaný v teple, byl nedobrý. Prostě platí známé pravidlo, že pivovar pivo vaří a hospodský dělá.

Mně už se taky mnohokrát stalo, že jsem i v Budějovicích dostal na stůl nepitelné pivo. Neměl by si nejen Budějovický Budvar, ale i ostatní pivovary, více hlídat, aby hospodští nedělali jejich pivu ostudu?
Pivovary dnes zaměstnávají školitele i servisní týmy s cílem spolupracovat s hostinskými na ideálním způsobu ošetření a čepování piva. Jenže ani to není jednoduché. Zvlášť v době po covidu je dnes v gastronomii vysoká fluktuace zaměstnanců, ti, kteří už se naučili s pivem zacházet, odcházejí, a přicházejí jiní, kteří to ještě neumí. Na druhou stranu si myslím, i když se to někomu nezdá, že kultura gastronomie v Česku se v celkovém měřítku neustále zlepšuje.

Největší a neznámější budvarská pivnice paradoxně neleží v Budějovicích, ale ve Vídni, jedná se o Sweizerhaus ve vídeňském parku Prater s 2 500 stále obsazenými místy. Budvarká dvanáctka tam ale chutná trochu jinak než u nás. Čím to je? V Budějovicích se už dlouho spekuluje o tom, že Budvar vozí do Schweizerhausu trochu jiný, upravený ležák. Je to tak?
Ne, ve Scheizerhausu, který od roku 1924 patří rodině Kolariků, se točí stejný budvarský ležák, jaký je k dostání kdekoliv jinde. Pivo je stejné, ten pocit trochu jiné chuti vyplývá z neopakovatelné atmosféry té restaurace i poctivého způsobu čepování. Viděl jsem pokusy Schweizerhaus okopírovat, ale nikde se to nepovedlo.

V čem je tedy unikátnost Schweizerhausu?
Jednak je to přes velikost a slávu restaurace rodinný podnik, kde rodina Kolariků pracuje v sezoně od března do října 17 hodin denně, a dává tak příklad i personálu, který se podle toho chová. Ve Schweizerhausu jsou všechny věci od čepování piva přes jídlo až po toalety vyladěny tak, aby se host cítil maximálně příjemně. Když pak sedíte v takové atmosféře, i to pivo chutná trochu jinak.

Dobře, ale když jsem si dal pivo ve Schweizerhausu, přišlo mi trochu teplejší než obecně v budějovických hospodách, zároveň ale jako by víc klouzalo do žaludku. Čím to je?
Ve Schweizerhausu je vždy rozčepovaných několik desítek piv, což je ale dáno i velikostí a naplněností té restaurace. Způsob čepování je pomalý, postupný, když se vám dostane půllitr na stůl, pod hustou pěnou už je pivo z velké části zbavené kysličníku uhličitého, tedy nepřesycené. Když se napijete, mírně si říhnete a můžete pít dál, dobře to klouže do žaludku.

Rychlé čepování tedy zvlášť budvaru nesvědčí?
Když se napijete rychle načepovaného a přesyceného piva, tak se ve vás strašně rychle rozbouří a zavře vám tu „šperklapku“ u žaludku. Najednou sedíte, nemůžete si říhnout, nemůžete nic, jen sedíte, jste nafouknutý a čekáte, kdy se vám uleví. A to je ten obrovský rozdíl. Ve Scheizerhausu je proto pivo ošetřované a čepované tak, aby jeho pití bylo příjemné. Tedy aby teklo příjemně do žaludku, umožnilo pozvolné zvýšení tlaku a pozvolné odříhnutí.

Prakticky celou vaši kariéru v Budějovickém Budvaru provázely politické spory, zda stát má vařit pivo. Co na ty neustálé snahy o privatizaci říkáte s víceletým odstupem?
Už v roce 1991 jsem si položil jednoduchou otázku, zda můžeme rozvíjet pivovar stejně, nebo ještě lépe, než kdybychom ho ponechali zahraničnímu kapitálu. Jsou tak šikovní a my tak nešikovní? A ve mně pořád byla myšlenka, proč to v nových podmínkách, kdy se všechno měnilo, nezkusit. No a my to zkusili a ono to vyšlo.

Na budvarskou dvanáctku nenechá Jiří Boček dopustit

Dobře, stejně jste musel od některých politiků poslouchat, že stát by neměl vařit pivo, že to odporuje tržnímu hospodářství. Vás to nerozčilovalo?
Vždycky jsem říkal politikům: položme si otázku, proč Budvar privatizovat, jaké to bude mít eventuálně přínosy a jaká negativa. A snadno se dalo a dá doložit, že tak jak byl nastaven zákon o privatizaci, tak by byla privatizace pro Budvar nevýhodná, protože by přišel o všechny zahraniční trhy. A to prostě z toho důvodu, že by přišel o své ochranné známky. A na základě toho to vždycky skončilo a pivovar přežil.

Svobodný stát Bavorsko vlastní státní pivovar Weihenstephan, aniž by proti tomu v Bavorsku kdokoliv něco namítal. V Česku je ale vlastnictví Budvaru státem neustále předmětem diskusí. Proč se podle vás v tomto lišíme od Bavorů?
Obecně. Budějovický Budvar nikdy nebyl ve ztrátě, tvořil a stále tvoří jenom zisk. To byl vlastně celý úspěch pivovaru. Tedy to, že za námi stály výsledky. A pak ať mi nikdo nevypráví, jestli se Budvar musí privatizovat. Nebrali jsme žádné státní dotace, nikde jsem neklečeli na kolenou, nikde jsem nefňukali, že se bez toho či onoho nedá žít, prostě firma šlapala a spoléhala sama na sebe. A neustále se to navíc zlepšovalo, takže pivovar mohl za své pivo žádat dobrou cenu. Je to jednoduché. Ale dopracovat se k tomu, to je umění.

V roce 2012 poslal tehdejší ministr zemědělství Petr Bendl do Budvaru kontrolu. O jejím skutečném účelu se spekuluje dodnes. Jak tu kontrolu, opět s odstupem, hodnotíte dnes vy?
Hodně se tehdy spekulovalo, zda za tím není nějaký lobbing našeho konkurenta AB-InBEV, se kterým se soudíme o značku Budweiser. Ale z mého dnešního pohledu bylo cílem té kontroly odstřelit ředitele a vytáhnout z Budvaru peníze. Pivovar prostě disponoval zajímavými i finančními prostředky a byla otázka, jak se k nim dostat. A ministr Bendl se do téhle záležitosti nechal vmanipulovat a byla z toho přestřelka. Kontrola ale kromě naprostých malicherností stejně nic nenašla a bylo po všem. Já zůstal na své pozici a pivovaru zůstaly peníze.

Jak dnes hodnotíte ze svého pohledu spory Budvaru s firmou Anheuser-Busch o značku Budweiser?
Výsledky sporů jednoznačně pozitivně a jako důležitý pilíř dlouhodobé úspěšné strategie pivovaru pro současnost i budoucnost. S pousmáním a nadhledem uvádím jeden příklad. Pamatuji si, jak k nám přijeli v roce 1995 zástupci nejmenované londýnské banky. A říkali: vy tomu Anheuseru-Buschovi stejně neutečete, nemá to cenu, stejně vás koupí.  A víte, co mě na tom baví nejvíc? Ten Anheuser-Busch byl nakonec prodaný dřív než my. Budvar má stále stejného vlastníka, ale Anheuser-Busch skončil v rukách další nadnárodní společnosti InBEV.

Sledujete nové pivní trendy v Česku? A pokud ano, co na ně říkáte?
Je pravda, že my teď v Česku prožíváme boom malých pivovarů, spojený s konzumací různých pivních speciálů, „ejlů“, kyseláčů a podobných piv. Nic proti tomu, proti gustu žádný dišputát. Jde ale o to, jestli je pivo, ať už jakékoliv, dobré, nebo se jedná jen o nějaký odporný mix mezi „ejlem“ a českým ležákem. A taková piva se u nás někdy skutečně prodávají. V tom je problém. Je jedno, jestli se pivo uvařilo v malém nebo velkém pivovaru, a jakého je druhu. Jde pouze o jeho kvalitu. Ne každý „ejl“, který se u nás uvaří, je skutečným „ejlem“.

Dnes je také doba takzvaných létajících sládků. Nenapadlo vás, že byste šel třeba uvařit pivo do nějakého minipivovaru? S vaší pověstí by to asi byla výborná reklama…
Ne. Pivo vařit umím, to se nezapomíná, ale létajícího ani jiného sládka dělat nepůjdu. Já jsem si splnil závazek vůči tátovi. On byl budvarák, tu značku miloval, miloval to pivo a nějakým nenápadným způsobem to dostal i do mě. A já dostal možnost tátův odkaz převzít, rozšířit a dokončit. Pak mi ale tělo řeklo už dost, hotovo, konec. A já se tím řídím. Nešel bych znovu dělat do pivovarnictví. Ani létajícího sládka, ani nějakého poradce.

Pokud vím, působíte ale v dozorčí radě budějovické teplárny. Co vás přivedlo k práci, která nemá s pivem mnoho společného?
Znamená to rozumět byznysu, a to jsem dělal vlastně takřka celý profesní život. Už čtyři měsíce poté, co jsem odešel z Budvaru, mě tehdejší hejtmanka Ivana Stráská požádala, zda bych nešel zklidnit situaci do budějovické nemocnice, a to z pozice předsedy dozorčí rady. Byl jsem v ní tři roky, bylo to pozitivní, a dnes je budějovická nemocnice a vůbec celý zdravotnický systém v jižních Čechách vzorem pro celou republiku. Ne že by to byla jen moje zásluha, je to zásluha mnoha lidí, ale jsem za to rád. A ta práce, i když už skončila, mě bavila. Stejně jako v teplárně.

A z nemocnice jste přešel do teplárny?
Ano, jsem členem dozorčí rady společnosti Teplárna České Budějovice a. s. a také mě to baví. Ze stejného důvodu jako v nemocnici. V obou případech jde o firmy, které se rozvíjejí, investují, mají nápady, je to tvořivá práce k prospěchu Budějčáků a Jihočechů.

Pojďme ale od byznysu ke koníčkům. Vím, že rád jezdíte na kole. Jaké je vaše nejoblíbenější místo v jižních Čechách?
Miluji celé jižní Čechy. Možná to zní lacině, ale je to tak. Ukažte mi v jižních Čechách nějaké škaredé místo. Takové nenajdete. Krajina je u nás tak rozmanitá, že můžete jet k rybníkům, do lesa i do hor. Ta rozmanitost je úžasná. A díky tomu, jak mám teď více času, objevuji úplně nová místa. V Novohradských horách, na Šumavě i jinde. Nemám potřebu létat do exotiky. Chci poznávat domovinu do posledního detailu, to mě baví.

Jezdíte po kraji na klasickém kole, nebo jste si pořídil elektrokolo?
Jezdím na elektrokole a všem mohu vřele doporučit. Elektrokolo dělá z normální cyklistiky cestovní zážitek. Tedy alespoň pro mě.

Pokud vím, byl jste také velkým fandou hokeje. Chodíte ještě na zápasy Motoru do Budvar arény?
Bohužel nechodím, protože se kvůli možným komplikacím při mé léčbě musím vyhýbat akcím s velkým počtem lidí a rizikům nákazy nějakým respiračním onemocnění. Motor ale pochopitelně sleduji a doufám, že se letos v play-off dostane daleko.

Zatím jste většinou chválil Budějovice i celé jižní Čechy. Je naopak něco, co vám na Budějcích či Budějčácích vadí?
Největším problémem Budějovic je doprava. Žádné fabriky, žádná teplárna, ale doprava. Snad se to po dokončení dálnice a severní spojky zlepší. Jinak si ale myslím zcela upřímně, že si nemáme příliš na co stěžovat, žije se nám tady krásně, i krajina kolem je malebná. A taky život ve městě, byť se to někomu nezdá, se neustále zlepšuje. A stížnosti? Vždycky si budeme stěžovat. Ale je třeba se podívat, jak se věci vyvíjejí v čase. A v tomto ohledu se máme čím dál tím lépe.



Na cestě v sedle


 ---------------

Rozhovor vyšel v magazínu BUDlive č 1. 2024 v březnu 2024