V běžné řeči jí všichni říkají Riegrovka. Měří necelý jeden kilometr a budí zdání docela obyčejné městské ulice. Několik zajímavostí se v Riegrově ulici ale přeci jen najde. Vybrali jsme ji proto do rubriky Jak se žije … jako pomyslného reprezentanta podobně „všedních“ ulic v oblasti mezi Palackého náměstím a ulicí Na Sadech.

Reigrova ulice

O kávě a dobrém jídle
Chcete-li se něco dozvědět o místě, zajděte do místního pohostinství, říká se. My ale začneme v kavárně. A to v domku, který je unikátem Riegrovy ulice. Alžír totiž v sobě snoubí historii a moderní dobu. Současnou kavárnu Café Alžír provozují manželé Hrabánkovi. „Čekal jsem, že si v této lokalitě během dvou let vybudujeme stálou klientelu. Ráno přijdou návštěvníci blízké polikliniky, přes den studenti a babičky, večer místní,“ přibližuje kavárník Radek Hrabánek vizi, s níž si manželé pronajali v roce 2019 prostory vzniklé po celkové rekonstrukci domu. „Jenže pak to začalo – covid, omezení provozu, zvyšování cen energií, pořád něco. Letošní rok bude snad první úplně normální sezónou. Klientela je ale jiná, než jsme čekali,“ říká a zamýšlí se nad tím, že studenti tvoří nakonec jen menší část zákazníků a ani místní nejsou moc vidět. Nejpočetnější a nejvítanější jsou tak klasické skupinky pravidelných zákaznic, které nad zákuskem a kávou probírají novinky ze svých rodin a společenská témata.
Částečně podobné zkušenosti se složením hostů mají i v protilehlé restauraci Brio. „Místní štamgasty moc nemáme, lidé k nám chodí spíše z centra na obědy nebo na večeře,“ říká šéfkuchař a spolumajitel Tomáš Krafl.
Zdá se tak, že kavárna ani restaurace nejsou v Riegrově ulici středobodem místního života a živí je spíše hosté „odjinud“. Zkusíme do třetice podnik, který má lokální identitu takříkajíc v popisu práce. Jdeme do lidového hostince na křižovatce Riegrovy a Lipenské ulice.

Kavárna Alžír

Oáza na pivko

V hospodě na Šumavě vládne páteční klidné odpoledne. Slunce nakukuje dovnitř a na televizní obrazovce běží přenos z biatlonového mistrovství světa. Pětice štamgastů komentuje průběh. „Dneska to necinkne,“ znalecky hodnotí jeden z nich výkon reprezentantky Markéty Davidové. Jeho parťák to vidí jinak: „Vsadím se, že bude druhá.“ Muži se mezi sebou přou a hospodský Petr Syrovátka jim k debatě pravidelně přináší další orosené půllitry. Sám se do řeči občas vloží. Jako někdejší prvoligový fotbalista Dynama má ke sportu blízko. „Když je v televizi něco zajímavého, rád to chlapům pustím. Ale že bych dělal speciální večery se zápasy české ligy, to opravdu ne,“ směje se, než zvážní. „Každý důvod, proč nalákat hosty, je dobrý. Lidé chodí na pivo čím dál tím méně,“ konstatuje a začíná uvažovat i nad smyslem celé živnosti. Je zde v nájmu rok. Místo na křižovatce Riegrovy ulice a Lipenské se zdálo být dobré. Ale teď už ho za velkou výhru nepovažuje. Konkurují mu krámky s lahvovými pivy, do kterých si místní pijáci přivykli chodit za dob proticovidových zákazů. „Nabízíme Budvar, Kozla a Gambrinus, k tomu vaříme dobré obědy a stejně je to boj,“ říká hostinský s tím, že se lidé do hospod vrátili zkrátka jen v omezené míře. Chce vydržet do léta. Pak uvidí. Má v hlavě plán B. Zvažuje, zda se mu nevyplatí návrat do amerického Chicaga, kde dlouhá létat taxikařil. „Jezdil jsem mezi letištěm a dowtownem, mám to tam projeté skrz na skrz,“ vzpomíná. Na delší úvahy ale není čas. Musí se jít opět věnovat hostům, končí biatlonový přenos a štamgasti si objednávají kafe. Markéta Davidová skončila šestá. Necinklo to.

Hospodský Petr Syrovátka

Za nákupy se chodí jinam
V Riegrově ulici již jiná hospoda není. A zdá se, že místním to ani nechybí. Množství různých podniků, hospod a barů všeho druhu najdou v nedalekém centru. Také pro běžné nákupy je v pěší vzdálenosti od Riegrovy ulice hned několik obchodů – Billa na Mariánském náměstí, obchody u náměstí a také IGY na Pražské třídě. Z tohoto pohledu je Riegrovka zkrátka strategicky umístěnou ulicí, kde se cení klid, a přitom je občanská vybavenost po ruce. Několik místních krámků si své zákazníky udržuje především z důvodu tradice. To je případ i dvou prodejen s módou. Pod obchodní značkou Benoni je najdeme na začátku ulice u Mariánského náměstí. Jejich spolumajitelem je Pavel Hrnčíř, který ke svým obchůdkům říká: „Budějovice jsou jedna velká vesnice, takže se zde uživí předražené obchoďáky a vedle nich i my, kteří nabízíme cenově dostupnou módu. Máme své stálé zákazníky, vracejí se, což poznáme podle zákaznické karty,“ říká obchodník, který má prodejny v Riegrově ulici od roku 2006.

Místo aktivních Budějčáků
Ale zatímco za nákupy míří zdejší obyvatelé většinou mimo „svou“ ulici, jsou v Riegrovce paradoxně dvě místa, kam naopak lidé dochází z celého města. Dvě svého druhu komunitní centra se nachází v prostřední části ulice. Prvním z nich je budova bývalé továrny Otavanu. Budějčáci ji dnes znají jako Riegrova 51. Provozovatelé objektu si dali do vínku slogan „Místo pro setkávání, podnikání a spolupráci“. V Riegrově 51 se nachází například sdílená coworkingová kancelář, kterou využívají podnikatelé a kreativci takříkajíc na volné noze. V objektu se dále pronajímají kanceláře a pořádají různé kulturní či sociální akce. I zde se projevují postcovidové dopady na zájem lidí o různá setkávání. „Vnímáme změnu struktury návštěvníků našich akcí, třeba dříve úspěšné seniorské pořady úplně skončily, nebyl o ně zájem,“ říká Andrea Ivaničová z týmu Riegrova 51. „Naopak naštěstí vznikají jiné akce. Na podzimní dvoudenní Coffee Fest přišlo kolem osmi stovek milovníků kvalitní kávy, oblíbené jsou i přednáškové inspiromaty pro veřejnost,“ doplňuje manažerka.

Andrea Ivaničová z týmu Riegrova 51

Dům zvaný „azylák“
Jen několik desítek metrů odtud se schází lidé, kteří hledají pomoc v řešení zcela jiných otázek než podnikání či seberozvoj. Do azylového Domu sv. Pavla přichází muži a ženy s existenčními problémy, bez domova a řešící prozaické otázky každodenního života. A protože je v Českých Budějovicích oficiálně registrováno kolem pěti set bezdomovců, je jejich přítomnost v Riegrově ulici viditelná i náhodně procházejícím. Jak azylový dům vlastně funguje? Hned v přijímací hale nenápadné budovy sedí sociální pracovnice Kateřina Klemplová. „Dělám tuto práci sedmým rokem, předtím jsem byla pečovatelkou,“ říká usměvavá žena původem z jižní Moravy. Je první osobou, kterou příchozí v azylovém domě potkají. „Lidé sem teď v zimě chodí v průběhu celého dne, máme otevřené denní centrum, je možnost se zde ohřát, využít zázemí pro osobní hygienu, kuchyňku,“ říká. A František Nestával, ředitel Charity České Budějovice, která objekt provozuje, doplňuje: „S drtivou většinou našich klientů nejsou problémy a pokud ano, tak úzce spolupracujeme s městskou policií,“ uvádí s tím, že místo vcelku spořádaného chování jejich klientů ho trápí nevyhovující prostory domu. „Na malé ploše zde fungují hned tři zařízení – nocležna, nízkoprahové denní centrum a azylový dům. Lidí, kteří naše služby využívají, přitom stále přibývá.“ Budoucnost azylového domu tak řeší v současné době s magistrátem.

Sociální pracovnice Kateřina Klemplová

František Nestával, ředitel Charity České Budějovice

Komunita
Jak již bylo řečeno, Riegrovka je ulicí bytových domů a činžáků. Nabízí se logická otázka, zda zdejší obyvatelé vytváří nějak ucelenou a propojenou sousedskou komunitu? Žádná patriotická hospůdka či klub sice evidentně v ulici nevznikly, ale komunitní duch se může projevit různými způsoby. Má Riegrova ulice v tomto směru co nabídnout? Své o tom ví Dana Kalistová, která před lety vymyslela koncept zdejšího trhu U vrby. „S odstupem času mohu říct, že to byl malý fenomén, který se stal velmi oblíbeným místem pro setkávání místních.“ Jednalo se o rodinný farmářsko-řemeslný trh s doprovodným kulturním programem. Lokalita ožívala každou druhou sobotu opravdu čilým ruchem, který svým konceptem doplňoval tradiční tržiště na Piaristickém náměstí. „Nakonec jsme vydrželi šest let, déle už ale nešlo pokračovat z kapacitních důvodů i čistě kvůli organizačním limitům,“ vzpomíná Dana Kalistová na éru oblíbených trhů s tím, že trhy U vrby byly dobře vnímány právě i místními obyvateli. „U dalších akcí se nám už takovou tradici rozjet nepodařilo,“ krčí rameny a naráží tím na krátkou epizodu sousedských setkání obyvatel Riegrovy ulice. Tato setkání se inspirovala podobnými akcemi v jiných částech města, na rozdíl od nich se ale uskutečnila jen dvakrát, v letech 2018 a 2019. „Pak se Riegrova ulice stala hlavní dopravní tepnou zdejší oblasti a negativa spojená s akcí převýšila pozitiva,“ říká spoluorganizátorka pokusu o zavedení sousedských setkání. Změnu v dopravě uvádí jako hlavní důvod krátké historie komunitních setkání i spisovatel Jan Štifter, který se obou ročníků účastnil. „Bylo třeba na několik hodin uzavřít silnici, což po zavedení jednosměrného provozu zkomplikovalo celou dopravu v širším okolí Palačáku,“ konstatuje spisovatel. „Doprava prostě dostala přednost.“

Kouzlo vnitrobloků
Romantickou tváří Riegrovy ulice jsou místní vnitrobloky. Nejkrásnější z nich je zahrada Jihočeské vědecké knihovny. Ta byla sice dlouhá léta z Riegrovy ulice nepřístupná, ale po rekonstrukci tzv. Eggertovy vily na přelomu století se zahrada upravila jako průchozí, což platí dodnes. Z ostrova zeleně se tak mohou těšit nejen čtenáři, ale třeba i chodci zkracující si cestu z Riegrovy ulice na Sady.
O většině jiných vnitrobloků Riegrovy ulice však ví pouze místní obyvatelé. A rádi jich využívají. Nahrazují jim zahrady, ale třeba také sportoviště či dětská hřiště, která jinak v ulici chybí. Například jedenáctiletý Hynek Štifter si na travnatý dvorek za domem přišel zakopat s míčem. Čeká na příchod svého staršího bratra. Ten je ještě ve škole, a tak si Hynek zatím čutá s náhradním spoluhráčem – s rodinnou border kolií Zoe. Nahazuje jí a zkouší trik zvaný rainbow flick, při kterém šikovný hráč dokáže elegantní patičkou přehodit míčem soupeře a dokonale ho tak ztrapní. „Hraju levého obránce na Lokomotivě a baví mě zachraňovat nebezpečné situace před brankou,“ vyznává se sympatický páťák. Až dorazí jeho bratr, budou na dvorku trénovat akce jeden proti jednomu. Kopy na branky ale na malé ploše zeleného plácku zkoušet nemohou, hrozí rozbití okolních oken nebo přestřelení míče do jiné zahrady.
Poetický svět místních vnitrobloků je však pod velkým tlakem. Letecký pohled na Mapy.cz z roku 2003 ukazuje ještě celou řadu dvorečků, zahrádek, plácků. Když ovšem tento snímek porovnáme se současnou situací, je na první pohled viditelný úbytek podobných míst. Developeři hledají v centru města k zastavění každý myslitelný kousek plochy a ani Riegrova ulice není výjimkou. Novostavby vyrůstají průběžně, kde se dá. „Ubývá světla a přibývá nových domů, nových lidí,“ glosuje starousedlík Martin Polák.

Hynek Štifter trénuje na dvorku fotbalové triky

Stromy zde nevysadí
Za poslední dvě desetiletí se nejvíce změnila tvář ulice v oblasti od křižovatky s Otakarovou ulicí ke křižovatce s Lipenskou. Jedním ze zdejších obyvatel je architekt Jaromír Kročák. Sám říká, že se v Riegrovce ocitl před lety v podstatě náhodou a oklikou. „Dělali jsme návrh nového bytového dvojdomu. Při komunikaci s klientem se ukázalo, že podkroví může mít ideální parametry pro architektonický ateliér naší velikosti, takže jsme se dohodli.“ Tím to ale neskončilo. V novém domě byla i jedna problematická část. Podle představ investora v ní měl být dům vyšší, ale „neprošlo to“, laicky řečeno, přes památkáře. Vznikl tak rohový byt s terasou, která však měla být původně schována pod vyšším patrem. Architekt Kročák se s tímto bytem musel v návrzích pro památkáře tak dlouho zaobírat, až v něm našel zalíbení a byt si nakonec sám koupil. „A najednou jsem měl práci i byt hned vedle sebe, což je vlastně skvělé,“ pochvaluje si Jaromír Kročák. Z pohledu architekta ale Riegrově ulici přiznává nejenom kladné body za polohu. Vidí i některé limity této ulice. „Nemohou se zde například vysadit nové stromy, jsou zde husté podzemní sítě,“ jmenuje architekt jednu z věcí, která brání zkvalitnění života místních obyvatel.

Architekt Jaromír Kročák

Ruch na chodníku
Ke koloritu této části města patří i výrazné zastoupení romské populace. Riegrova ulice není výjimkou a zejména v části poblíž Nádražní bývá tento fakt nepřehlédnutelný. Obyvatelé některých domů tráví slunné dny jara a léta s oblibou mimo sevřené stěny bytů a na ulici přenáší část svého každodenního životaběhu. Děti hrají mezi auty fotbal, dospělí postávají na chodníku, navzájem se hlučně zdraví, občas si i vyříkávají své pře. Prostě to v těchto částech na chodníku žije. „Říkám tomu umělé předzahrádky,“ uvádí Jiří Borovka, který má dům téměř u Nádražní ulice. „Žádný problém v tom nevidím. Jen jednou jsem musel zakročit – když děti otloukaly kameny zateplení našeho domu, to bylo zle,“ vzpomíná. Jinak si nevybavuje žádné nepříjemnosti.

Jak se tedy žije v Riegrovce?
Prošli jsme Riegrovou ulicí a lze říct, že patří mezi absolutně normální ulice v širším centru krajské metropole. Občanská vybavenost je zde pohodlně v dosahu pěší chůze. Ulice patří mezi klidnější části centra. Místním vadí málo zeleně, chybějící místo pro posezení venku či dětské hřiště. A také složitá dopravní situace způsobená zavedením jednosměrek, výhrady mají k problematickým možnostem parkování pro ně, i pro návštěvy. Což je v centru města evergreenem v podstatě každé lokality. Někteří to ale v Riegrovce berou překvapivě shovívavě. „Když se o parkování bavím s hosty, zmiňuji možnost parkoviště na Mariánském náměstí, odkud je to k nám jen pár minut. Jenže lidi to prostě ani nenapadne, že jsme tak po ruce,“ říká restauratér Tomáš Krafl z restaurace Brio.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.03. 2023