Historické jádro Českých Budějovic je převážně městem z kamene, ačkoli stojí na písčitých říčních nánosech. Žuly. Ruly. Pískovce. Vápence. Mramorové desky. Kočičí hlavy. Někdo sem ale všechen ten kámen musel navozit, což trvalo mnoho staletí. Zvu vás na pouť po cestách, kterými budějovičtí kameníci a stavitelé získávali materiál ke své práci. A pro současníka může být překvapením, že stavební materiál putoval do královského města leckdy ze značných dálek. Nejprve ale začneme „hned za hradbami“.

Raritní kámen u kašny
Dobře dostupným kamenem byly již od dávné historie říční valouny z Vltavy nebo Malše. Není to materiál úplně nejlepší na zdění (i když ve středověkých hradbách ho také najdeme), zato se výborně hodil na dláždění. Tvrdý křemen s hladkým povrchem pokrýval hlavní budějovické náměstí až do doby před druhou světovou válkou, malý kus valounové dlažby dodnes najdeme bezprostředně kolem Samsonovy kašny. Na předměstích se takovými „kočičími hlavami“ dláždilo ještě v 19. století.

Obr. pozůstatek historické dlažby v centru

Sedlácké přivýdělky
Kámen pro běžné zdění se dobýval obyčejně v lomech ve svazích Lišovského prahu, a sice v blízkosti Dubičného, pozdější Dobré Vody a Rudolfova. Sedláci z okolních vesnic měli vítaný přivýdělek, třeba když po roce 1390 vozili kámen na stavby nových hradebních věží. Může to znít překvapivě, ale při těžbě v lomu u Vráta už roku 1409 používali jeřáb. Později sloužily i kamenolomy v přilehlých svazích Blanského lesa kolem Habří a Lipí, odkud pocházel například stavební materiál nových úseků hradeb ze 16. století a barokní radnice z let 1728–1730. Tento běžný kámen se nikdy nevyplatilo dovážet ze vzdálenosti větší než 10 kilometrů.
Platilo to i pro surovinu k výrobě kvádrů, přestože na Českobudějovicku nebyl po ruce zdroj horniny úplně špičkové kvality pro takový účel. Ve 13. a 14. století například na stavbu dominikánského kláštera nebo některých měšťanských domů posloužily slepence z okolí Hosína, které ovšem prokázaly nečekanou odolnost vůči erozním vlivům. Při rekonstrukci klášterního kostela jsme tyto kvádry mohli vidět na mohutných opěrácích, z podobného kamene jsou vytesány některé gotické oblouky podloubí na náměstí a v přilehlých ulicích.

Obr. Věž zvaná Otakarka

Černá věž nebyla vždy černá
Kvádrové zdivo propůjčuje charakteristický vzhled Černé věži, i když jde jen o vnější plášť. Staří Budějovičáci si vyprávěli legendu, že stavební materiál byl dopravován po dlouhé lávce ze svahů od Rudolfova, aby se kamení vozilo po rovině. Je to očividný nesmysl z více důvodů. Především by taková lávka byla sama o sobě mimořádným technickým dílem, jistě dražším než samotná věž. Nehledě na to, že by se musela s každým dokončeným poschodím zvyšovat. Samotné kameny na Černé věži však na sobě nesou důkaz, že je dělníci v 16. století ve skutečnosti vytahovali pomocí vrátku a samosvorných kleští – kvádry mají uprostřed důlek, kde zdvihací kleště sevřely kámen v jeho těžišti. Stojí za srovnání, že třeba při stavbě Bílé věže v Hradci Králové zedníci kameny před jejich usazením otáčeli o 90 stupňů, aby důlky nebyly vidět, zatímco na Černé věži je prostě nechali na čelní straně.

Obr. Dobové zobrazení stavby Černé věže

Známe přesnou lokalitu, odkud byly kvádry na stavbu věže přiváženy. Jednalo se o dnes už zmizelý „kvádrový lom“ v místech samoty U Císaře. Je to před Ledenicemi, na kraji lesa vlevo od silnice. Vnitřní hmotu zdiva tvoří obyčejné lomové kamení, které se zčásti dobývalo na městských pozemcích, což ale nestačilo, a tak muselo být přikupováno od rytíře Jiříka Kořenského.
S barvou kvádrů souvisí i současný název Černé věže. Nikoli ale tak, jak se někdy říká, že by totiž stěny zůstaly ožehnuty po velkém požáru z roku 1641. Věž dokonce bývala barevnější, alespoň v horních patrech omítnutá a zdobená znaky a malováním. Teprve během 19. století zbytky omítky opadaly a povrch kamenného zdiva ztmavl, nejspíše vlivem špinavého ovzduší. V domácnostech se tehdy ve velkém začalo topit uhlím a tak průmyslové exhalace učinily své. První továrny navíc dýmaly bez jakéhokoli omezení přímo u města. Není tedy asi náhodou, že název Černá věž se ujal teprve někdy kolem roku 1890, a my už ho považujeme za tradiční.

Obr. Detaily "zamaskovaných" děr prozrazují, jak se Černá věž stavěla

Vyžadujeme kvalitu, pánové
Na kvalitu kamenické práce se vždy dost dbalo. Při barokní přestavbě farního kostela sv. Mikuláše byly sloupy pod kruchtou vytesány z kamenů dovezených z jižního svahu Kleti nad Chvalšinami. Jeden z hotových sloupů při stavbě praskl. Stavitel navrhoval jeho části sesadit k sobě a zpevnit železem, ale městská rada trvala na tom, aby kameníci vyrobili sloup nový. Neodpouštěly se ani opožděné dodávky. Vyprávět by o tom mohl linecký kameník Wolf Eder, jemuž konšelé strhli peníze ze sjednaného platu, když včas nedodal ostění pro nová kostelní okna.
Kvalitnější kámen, u něhož byly vyšší nároky na odolnost a na jemnost opracování, pocházel z různých zdrojů a někdy ze značných vzdáleností. Geologicky pestrou skladbu mají třeba měšťanské a šlechtické náhrobky v budějovických kostelech, zejména u dominikánů. Najdeme mezi nimi pískovec, vápenec a další druhy hornin, v nichž měly vytesané nápisy a symboly vydržet na věky, a zajistit tak zesnulým nesmrtelnost.

 

Když je ruka páně otevřená
Při barokní přestavbě radnice v roce 1728 radní poněkud furiantsky rozhodli, že všechny vnitřní prostory budou vydlážděny červeným nebo šedým mramorem, a že z mramoru mají být i krby a schodiště. Jenže kde ho vzít? Po několikaměsíčním úsilí sjednal pražský agent možnost zakoupit materiál z mramorových lomů patřících klášteru na pražském Strahově, ale téměř současně hlásil úspěšný výsledek jednání také agent z Lince. Linecký mramor byl levnější a koneckonců i blíž, a dostal proto přednost. Úkol přivézt ho do Budějovic byl svěřen sedlákům z Rožnova a jejich povozům.
Velkorysost projevila městská rada rovněž k budějovickému sochaři Josefu Dietrichovi, jemuž dala volnou ruku, aby si vybral nejvhodnější kámen pro výrobu soch na Samsonovu kašnu a na novou radnici. Dietrich věděl, kam zamířit – nejprve do vyhlášených lomů na Plzeňsku a poté v Rakousku. Několikrát se sice vrátil s nepořízenou, ale nakonec si vybral lokalitu nedaleko vsi Reinprechtspölla u Eggenburgu, od Českých Budějovic vzdálenou přes 130 kilometrů. Kámen odtud proslul mimo jiné tím, že z něj byly vyráběny ozdobné prvky pro chrám sv. Štěpána ve Vídni.
Přeskočíme-li skoro jeden a půl století, najdeme podobný případ u pomníku Adalberta Lanny. Také materiál pro jeho podstavec se sháněl nelehko a trvalo skoro tři roky, než bavorský kameník Ackermann zadanou práci dokončil. Červená žula se začala lámat někdy během léta 1874 na svazích bavorského pohoří Fichtelgebirge, sousedícího s Chebskem, a hotový sokl dorazil vlakem do Českých Budějovic 11. června 1877. Podstavec tvořilo sedmnáct kusů, ale dřív, než se mohl začít pomník stavět, přišly podzimní mrazy a materiál musel být narychlo zazimován. 

Další zajímavosti:

Kámen zvaný Žižka
Podstavec hlavního oltáře v chrámu sv. Mikuláše byl podle pověsti zhotoven roku 1617 z velikého balvanu zvaného „Žižka“ nebo „Žižkův“, který se prý nacházel u staré cesty z Českých Budějovic do Českého Krumlova. Nevíme, co je na tom pravdy, ale katolické baroko se podobnými způsoby skutečně vypořádávalo s připomínkami českého kacířství. Pravdou je, že v onom roce se nové stupně pod hlavní oltář skutečně dělaly, a že budějovickým děkanem byl tehdy Kryštof Thomae, dost nesmlouvavý katolík.

Samsonova mušle
Největší kompaktní součást Samsonovy kašny tvoří velká okrouhlá mušle o průměru kolem čtyř metrů. Hodně starostí bylo roku 1719 s její dopravou, protože potřebný kámen pochází ze svahů hory Kohout u Dobrkovské Lhotky. Nejdřív se pod ním rozlomil vůz a musel být vyroben nový, hodně pevný. V jeho zápřahu se vystřídalo 77 koní a v některých vsích musely být odstraňovány ploty, aby náklad vůbec projel. Rozšířen musel být i průjezd Svinenské brány a potom opět zazděn. Další zajímavosti o stavbě největší městské kašny si můžete přečíst v tomto čísle BUDlive na stránce 34.

Základní kameny divadla
V poválečném nadšení léta 1945 začal být narychlo připravován projekt stavby Jihočeského národního divadla. Na Senovážném náměstí se uskutečnila veliká slavnost spojená s poklepáním na základní kámen. Přes noc jej potom někdo shodil do Mlýnské stoky a zůstala jen ostuda. Další základní kameny se pokládaly v šedesátých letech na Mariánském náměstí (tehdy Jana Švermy), ale nikdy z nich divadlo nevyrostlo.

Balvan u knihovny
Asi největší přírodní kámen krajského města najdeme u vědecké knihovny na Lidické třídě. Až do prosince 1974 ležel nerušeně v lese nad osadou Údolí v Novohradských horách, než si jej vyhlédli architekti, aby vytvořil kontrastní doplněk k moderní budově Muzea dělnického a revolučního hnutí. Kromě architektonického záměru muselo být jeho umístění odůvodněno také ideologicky: tvarem symbolizoval zeměkouli, a tedy světový komunistický internacionalismus. Mohl být vnímán i jako pevně sevřená pěst dělnické třídy. Vznikl dokonce nápad sochařsky jej opracovat do tvaru lidské pěsti, ale ta by vypadala příliš obludně. Tak zůstal před muzeem přírodní kámen, který prostředí zlidšťoval. Budějčáci asi mají v paměti 28. říjen 1986, kdy nad ránem vybuchla pod balvanem nálož jako dosud ne zcela popsaná provokace tehdejší Státní bezpečnosti.

Ponurá historie Hereckých domů
Jednou z nejmladších stavebních realizací ve městě, na nichž se velkou měrou uplatnil kámen, jsou tzv. Herecké domy z let 1942–1943, nesoucí punc tragické doby. Architektura podřízená nacistické propagandě měla přežít tisíc let společně s Hitlerem vytvořenou Říší. Proto byly vyžadovány kvalitní materiály, i když se paradoxně právě v podmínkách válečného hospodářství hůře sháněly. Kvádry, sloupy, schodiště a další prvky Hereckých domů musely být ze žuly. Podle ústního podání pocházel materiál z lomů v podunajském Mauthausenu a byl těžen vězni tamního koncentračního tábora. V účtech to přímo doloženo není, ale domněnku podporuje skutečnost, že stavebníkem byla říšská župa Oberdonau v Linci. Kamenické zpracování architektonických článků je až fanaticky precizní, a mimo jiné i proto působí poněkud chladně.

Bohatství z podzemí

V katastru Českých Budějovic a v jejich okolí se v minulosti těžilo kdeco, nejen stavební kámen. Nejznámější je těžba stříbra v blízkém okolí. Zejména Rudolfov na stříbru velmi zbohatl a tvořil svého času Budějovicím obávaného konkurenta. V okolí Budějovic se také rýžovalo i zlato (z Vltavy u Rožnova), v Novém Vrátě můžeme na starých fotkách vidět správní budovu antracitových dolů. Na Borku se těžil kaolin pro Hardtmuthy a nachází se zde dodnes největší hlubinný kaolinový důl v Česku zvaný Orty.

Uveřejněno v tištěném vydání magazínu BUDLive dne 21.03. 2023